K Velikonocům na Zélandu neodmyslitelně patří Hot Cross Buns. Jsou to voňavé kořeněné bochánky z kynutého těsta potírané cukrovou glazurou se zdobením ve tvaru kříže, který má symbolizovat ukřižování Krista. Tradičně se připravují na Velký pátek, i když dnes už jsou ve většině supermarketů k dostání celoročně. V Česku je seženete například v potravinách Marks and Spencer. Tajemstvím jejich chutě je koření a způsob podávání – jak již název napovídá, nejlepší jsou teplé a navíc se spoustou másla.
Pro ty, kteří rádi pečete a chcete srovnat chuť domácích a kupovaných Hot Cross Buns a nebo pro ty z vás, kteří byste je rádi ochutnali, ale nemáte možnost je koupit, přikládáme recept.
Příprava je středně náročná, je třeba počítat s kynutím (3-4 hodiny).
Plánujete cestu na Zéland? Není letenka jako letenka! S letenkou od CZECHKiwis si kupujete také kamaráda na telefonu pro případ nouze. Provozujeme totiž českou i novozélandskou linku, kde nás můžete kontaktovat, pokud věci nefungují tak, jak mají. Neustále také jednáme s aerolinkami o speciálních cenách či výhodách pro naše cestovatele. Pro nabídku na míru nám pošlete nezávaznou poptávku letenky.
Těsto 3 hrnky pekařské/chlebové mouky (High Grade White Flour) 3 lžíce třtinového cukru 2 lžíce koření mixed spice (směs nového koření, skořice, hřebíčku, koriandru, zázvoru a muškátového oříšku, v ČR je možné nahradit perníkovým kořením) 1 lžička mleté skořice 1/2 lžičky mletého hřebíčku 1 lžičky soli 50g vychlazeného másla (nerozpouštět) 1 vejce, lehce ušlehané
1 ½ hrnku rozinek nebo sekaných sušených meruněk, pomerančová kůra
Kříže ½ hrnku mouky 1 lžička cukru ½ lžička prášku do pečiva 1/3 hrnku studené vody
Poleva 1/2 hrnku cukru 1/3 hrnku právě uvařené vody
Postup
Připravte si kvásek
Ve velké misce smíchejte mouku, vlažné mléko, cukr a droždí – jen tak, aby se vše propojilo. Přikryjte čistou utěrkou a nechte odpočívat v teplém místě bez průvanu dokud kvásek nezdvojí svůj objem,
Těsto
Poté, co kvásek “vyroste”, v dostatečně velké míse smíchejte zbytek mouky, cukr, koření a sůl. Při výběru vhodné mísy počítejte s tím, že pozdějí těsto zdvojnásobí svůj objem.
Nakonec ke směsi přidejte vychlazené máslo nakrájené na kousky, kvásek a vejce. Smíchejte dřevěnou vařečkou dokud se vše nespojí v jedno těsto.
Těsto vyjměte z mísy na čistou pracovní plochu a nyní začíná hnětení – čistýma rukama se zabořte do těsta a dejte těstu pořádnou masáž. Princip je jednoduchý, dlaněma zatlačte těstou silou k podložce a od sebe, těsto vraťte dohromady a k sobě a tak stále dokola. Nejdřív budete mít pocit, že je těsto mokré a lepivé, ale pokračujte v hnětení a brzy poznáte, že se těsto lepí méně. Pokud je lepení nepřekonatelný problém, můžete přidat trochu mouky nebo si v ní obalit ruce, ale čím méně mouky přidáte, tím lepší výsledek bude.
Hnětení zabere asi 10 minut, je to pěkná posilovna – na konci by mělo být pěkné hladké a elastické těsto. Jakmile je hotovo, nechte těsto i ruce chvilku odpočinout (5-10minut) a pak teprve přidejte ovoce. Po přidání ovoce do těsta hněťte zlehka asi minutu, než se těsto promísí s ovocem.
Těsto bude nakonci sice lepivé, ale mělo by být soudržné.
Celé těsto přesuňte zpět do mísy, přikryjte čistou utěrkou a nechte odpočívat na místě bez průvanu, dokud nezdvojnásobí svůj objem (cca 1-2 hodiny podle teploty okolí).
Jakmile se zdá, že těsto zdvojnásobilo svůj objem, vyndejte jej na pracovní plochu a rozdělte na 16 malých kousků.
Z každého kousku uválejte pevnou kouli.
Koule rozprostřete asi 1-2 cm od sebe na plech vyložený pečícím papírem. Přikryjte je potravinovou folií (lehce poolejovanou) a nechte asi hodinu kynout na plechu. Rozehřejte troubu na 180°C (horkovzdušnou 160°C).
Kříže
Vidličkou smíchejte mouku, prášek do pečiva, vodu a cukr dokud neutvoří hladkou pastu. Pastu dejte do cukrářského sáčku (nebo uzavíratelného sáčku s ustřiženým rohem) a na každou bulku udělejte nahoře křížek.
Bochánky ihned pečte uprostřed trouby cca 20 minut nebo než bochánky celé zezlátnou. Pokud bochánky nehnědnou, můžete na chvilku zvýšit teplotu trouby na 200°C.
Cukrová poleva
Během toho, co se bochánky pečou, šlehejte cukr s uvařenou vodou, dokud se cukr nerozpustí. Polevou potřete každý bochánek hned, jak je vyndáte z trouby.
Gratulujeme, právě jste upekli vlastnoruční Hot Cross Buns. Nezapomeňte, že nejlepší jsou teplé (mají to přeci již v názvu). Pokud je budete jíst později, neváhejte je otoustovat. Vždy ale servírujte se štědrou dávkou másla.
Když se řekne Working holiday na Novém Zélandu, většině se vybaví práce na sadu nebo farmě. Své o tom ví i Gábi Korbelová, kterou ale klasické backpackerské práce brzy začaly nudit. A tak se z ovocného sadu dostala až do slavného Weta studia nebo si zahrála ve filmu Avatar. V podcastu nám prozradí, jak těžké je s WHS vízy sehnat svůj “dream job” a jak je na tom s nabídkami práce sousední Austrálie.
Chcete i vy vyrazit na své novozélandské working holiday dobrodružství? Kvóta pro ČR je zatím stále otevřená a v našem článku se dozvíte vše podstatné o vízech a procesu žádosti.
Na obdržené vízum koukáte zamilovaně jako na přání k Valentýnu, které jste naposledy obdrželi v páté třídě. V duchu začínáte balit a pokud patříte mezi vyvolené, kterým se podařilo získat vízum společně s partnerem, začne se vám hlavou honit nádherná představa o společném dobrodružství. Vidíte se při pozorování západu slunce, koupání se ve vodopádech, plánujete výlety ve dvou a sen o bydlení v autě se pomalu stává skutečností. Takhle však začíná a končí pouze pohádka.
Autorka článku Lucie Dvořáková strávila s přítelem Markem na Novém Zélandu rok na pracovních prázdninách. Společně už procestovali 32 zemí světa.
Realita je taková, že po dvou měsících bydlení ve vysněném voze o velikosti 2 x 2 metry to občas pěkně skřípe. Jakmile si člověk zvykne na život v autě, začne si všímat maličkostí.
Například já většinou řídím a Mark jako spolujezdec točí mapou všemi směry. Na konci dne místo romantické procházky po pláži následuje diskuze o tom, kdo přesune krosny na sedadlo spolujezdce, aby si bylo kam lehnout. A večer přijde otázka: „Co bude k večeři?” a odpověď: „Sakra, zapomněli jsme nakoupit”. A kde jsou velryby a vodopády? No nic, třeba zítra.
Při psaní tohoto článku zrovna sedím a popíjím červené víno z plastové skleničky. Snažím se tvářit pobaveně při obdržení SMS zprávy od mého přítele Marka, který mi píše z kuchyně kempu: „Můžeš mi přinést máslo?” Přesně tak, Mark je v kuchyni a já sedím vedle auta.
A jak se z života na tak malé ploše, i když s člověkem, který je vaše lepší polovina, nezbláznit? Tak tady je našich 10 osvědčených rad.
1 Když nevíš kudy, použij navigaci
Navigace není levná záležitost, ale dneska jsou už mapy na telefonu. Fakt je používejte! Jo jasně, na Zélandu vede jedna silnice tam a druhá zpátky, ale jsou situace, kdy to vážně nejde. Vím o čem mluvím. Jen si představte ten pocit, jak nacvakáte do navigace destinaci a pak když zabloudíte, můžete vinu svést na navigaci. Taková navigace vám zachrání nejen pár kiláků, ale třeba i vztah.
2 Nedělejte všechno spolu
Neznamená to, že vás nemiluje, když si partner sedne kousek dál a čučí do telefonu. Určitě nepíše milence, jen se pravděpodobně snaží zjistit skóre fotbalu. Berte to s humorem, alespoň si pak budete mít o čem povídat. Každý potřebuje svůj prostor – občas. Vzpomeňte si na mě! Já píšu tenhle příspěvek a Mark stále čeká na máslo.
3 Nesnažte se dělat na každý den plán, jak když jedete s cestovkou
Ne, opravdu vám nic neuteče. Lidi s cestovkou letí na Nový Zéland většinou na tři týdny, vy jich máte 52. Na všechno je dost času. Když na určené místo nedorazíte v předem určenou hodinu a čas, co se stane? Nic. Přesně tak, zasmějte se. Druhý den je taky den, hlavně že máte sebe přeci!
4 Nový Zéland je potřeba si užít, ne přežít
Kemp za 45 doláčů? Tragédie! Jo holt, občas jednou narazíme na kemp s šílenými cenami, ale to je normální. Na druhou stranu to není zas tak tolik, aby člověk musel riskovat spaní u silnice a pak případnou pokutu ve výši 200 dolarů. A to platí i pro jídlo. Takže jdeme si užívat.
5 Vždycky s sebou vozíme pytlík nudlí, vodu a pár konzerv s tuňákem
Silnice jsou nevyzpytatelné! Občas prostě člověk musí zakotvit v kempu uprostřed ničeho. My takhle vozíme v autě 6-litrový kanystr s vodou pro všechny případy, pár nudlí, tuňáka, rajčatový protlak, těstoviny, sušenky a pivo. A vždycky se nám tyto ingredience hodily. Ale stále pamatujte na bod 2.
6 Jeden den vařím já, druhý ty
Moje velmi oblíbená rada. Věřte, když dva vaříte na plynovém vařiči téměř v kufru auta a nemáte kam odložit pokličku, ještě budete rádi za tuhle radu.
7 Nešetřete na sobě
Dopřejte si aktivity, jděte na raft, skočte si bungee jump. Nejhorší je letět cca 36 hodin na druhý konec světa, ke všemu na jeden rok a pak doma vzpomínat na to, jak lituji toho, že… prostě #NOREGRETS, #JUSTDOIT (nelitujte, jděte do toho).
8 Není špatné udělat si business day
Nutně potřebujete dobít baterku v telefonu, laptopu, powerbance, foťáku? Je potřeba stáhnout fotky z SD karty, napsat rodičům, že žijete, kouknout na Facebook a ujistit se, že vám všichni závidí vaše dobrodružství? Udělejte si jednou v týdnu čas a vyřešte úkoly. A koho tohle nebaví, ať se jde na chvíli projít kolem. Nezapomeňte na pravidlo 2.
9 Cash vždy s sebou
Ne jednou se nám stalo, že jsme přijeli do kempu a museli se sami zaregistrovat. To si pak stačí akorát vyzvednout pytlíček alá drogový dealer, vložit do něj hotovost spolu s formulářem a to celé pak vhodit do boxu u příjezdové cesty do kempu. A když nezaplatíte? Pravděpodobně vás bude čekat ranní klepání na okénko od hlídače.
10 Neřiďte se žádnými radami
Je to váš rok. Čtěte, ptejte se, inspirujte se, ale nekopírujte. Budou to jen vaše vzpomínky, co si jednou přivezete domů. Tak se ujistěte, že budou opravdu stát za to!
Ať už je to mezi vámi v autě jakkoliv, nenechte si VÁŠ rok kazit maličkostmi. Nejdůležitější je, že jste přeci spolu. Jako my dva! Teď, zítra, napořád.
Zélandské dny během Working Holiday (WHS) se diametrálně liší od života doma, stanete se baťůžkářem, neboli backpackerem. Obvykle bydlíte v autě a nezůstáváte na stejném místě delší dobu, vše je nové a intenzivní. Během roku můžete dělat cokoli, ale hlavně – cestovat, pracovat, poznávat. Zajímá vás jaké to je? Pojďte se podívat na postřehy sedmi Čechů, kteří si WHS už zažili.
Sebrat odvahu a žít naplno
Čas na Zélandu je jasně ohraničený platností víz, proto se většina mladých Čechů nebojí žít přítomností a naplno. „Budoucnost se tu nedá naplánovat a tak žijeme okamžikem. Nikdy nevíme, koho potkáme, a kam se díky tomu dostaneme. Žijeme tu naprosto svobodně,“ shodují se geografka Petra se svým partnerem ajťákem Luďkem.
Rok na Novém Zélandu představuje novou výzvu i pro zkušené cestovatele. „Na střední jsem byla na jeden semestr v USA a na vysoké jsem byla na Erasmu ve Francii. Tohle byl ale další level cestovaní, kdy všechno bylo jen na mně, nic nebylo zařízené přes školu nebo jinou instituci,“ říká učitelka Kristina, a dodává, že sebrat odvahu a odjet na Zéland bylo to nejlepší rozhodnutí jejího života.
Pracovní část WHS
Zéland patří do první dvacítky nejdražších zemí na světě. Co to znamená pro vás? Pocítíte to hlavně, dokud vyměňujete české koruny za dolary. Jakmile začnete vydělávat v dolarech, nastane obrat. Týdenní výplaty jsou příjemné, náklady na život cestovatele nemusí být vysoké a i s minimální mzdou se dá něco našetřit. “Panuje mýtus, že se tu nedá vydělat. My utrácíme, nakupujeme rozumně a máme dost peněz na cestování, a snad si i něco odvezeme domů,” říkají Petra s Luďkem, kteří pracovali během WHS hlavně na ovocných sadech.
Na většinu backpackerů čeká na Zélandu manuální práce, a to zejména ta sezónní v zemědělství. Dokonce se můžete postupně přesouvat z nejteplejších oblastí severního ostrova až na ostrov jižní a stihnout sklizně jednoho druhu ovoce na různých místech. “Během Working Holiday mi fyzická práce vůbec nevadila. Člověk vypne mozek, maká rukama. Skvěle se u toho zrelaxuje psychicky, posílí i zhubne,” popisuje baristka Anna výhody. „Pokud tu nechcete zůstat a hledat si dobrou práci na plný úvazek, tak doporučujeme vyhnout se městům“ radí bioložka Míša, která měla problém najít práci v Aucklandu, zatímco její přítel Ivo měl posléze trable s hledáním práce ve Wellingtonu.
Koho Zéland nadchne natolik, že by si chtěl pobyt prodloužit o několik let, kvalifikovaná práce se pro něj stává důležitou podmínkou. Třeba Anna s přítelem Honzou se po Working Holiday rozhodli zůstat a žijí tu již čtvrtý rok. Na Zélandu zůstali díky Honzově odborné práci v oblasti IT. A protože se i Anna chtěla více profesionalizovat vybrala si k tomu práci baristky. Zélanďané si potrpí na kvalitní kávu, a tak je zde i hodně kaváren a o pracovní nabídky není nouze. “Nejdřív jsem ani neuměla zapnout kávovar, kafe jsem znala jen to, co zaleješ horkou vodou.” Dnes je baristkou, která ovládá přípravu všech nápojů i latté art. “Obešla jsem asi dvacet kaváren, než mě někde vzali. Začínala jsem v kuchyni jako pomocná ruka a pak jednoho dne onemocněl barista.” Po dvou letech všechno uměla, tak neváhala najít novou výzvu a sehnala si poloviční úvazek jako instruktorka plavání. “Odepsala jsem na inzerát, kde jsem absolutně nesplňovala požadavky, ale měla jsem opravdové nadšení a ono to vyšlo,” říká s úsměvem a radí, že se na Zélandu vyplatí jít do všeho po hlavě a nebát se.
Sedmadvacetiletá Kristina naopak chtěla zůstat ve svém oboru učitelství. A tak se dívala po práci ve školce a i jí se zadařilo: „Při pracovním pohovoru koukali především na zkušenosti z Čech a na reference, které jsem měla, než přímo na vzdělání.“ Dnes pracuje ve školce v městě Mt. Maunganui a získala pracovní víza na další tři roky.
Cestování a příroda
Příchuť svobody a touha užít si ji, se promítá i do aktivit, které si mladí krajané rádi zkouší. Dobrodružství pro ně znamená třeba výlety a poznávání krás zdejší přírody. Třicetiletý ajťák a tremp Lukáš zasvětil většinu volna trekování. Vylezl třeba na horu Mt. Ruapehu v Národním parku Tongariro a vyzkoušel rafting na Shotover River v Queenstownu. Neminula ho ani oblíbená lyžařská střediska na jižním ostrově, kde pracoval jako pomocná síla v kuchyni. „Přes zimu jsem se taky naučil pár nových triků na lyžích a připomněl si jízdu na snowboardu,“ vzpomíná Lukáš na zimu ve Wanace.
Architektka Markéta si vyzkoušela oblíbené surfování, které je pro místní více životním stylem než pouhým sportem. Usadila se v Tauranze u Mt. Maunganui, které je rájem všech surfařů: “Surfování zkouším, baví mě hlavně ta komunita. Přijdou a poradí, jak se co dělá. Má to tu skvělou atmosféru.” Nový Zéland je zkrátka centrem mnoha sportů, včetně adrenalinových, zimních a v neposlední řadě i plavání s delfíny, potápění s velrybami, či rybaření.
Auto jako domov
Na Zélandu je od sebe všechno daleko. Mnoho z českých dobrodruhů si proto neumí představit žít bez auta. “Doma člověk nejede třicet kilometrů za babičkou, protože to je daleko. Tady najezdí za den 600 km a je to v pohodě,” srovnává Petra. A nejlépe, aby se v něm dalo spát a žít. Rozhodně se vyplatí připlatit si za spolehlivé novější auto nebo investovat do licence self-contained. Míša s přítelem Ivem zakoupili staré obytné auto (campervan), a sami si ho předělali. „Ze začátku jsem si říkala – já nebudu pořád zavřená v autě. Ale pak jsem si to zamilovala. Je to pocit nekonečné svobody. Vše co potřebujete, si vozíte neustále s sebou,“ usmívá se Míša, která si život v autě užívá tak, že na svém blogu Pod bekovkou založila i sekci vaření v campervanu.
Co takhle návštěva
Skype, Facebook a další sociální sítě jsou dnes snadno k mání. Ale co takhle přijet osobně? Rodina i kamarádi účastníků working holiday mají tu výhodu, že tu mají někoho, kdo zemi dobře zná, vše jim zařídí a většinou i připraví program. Další auto pro rodinu je možné si zapůjčit. “Půjčili jsme si šestimístný obytný vůz a procestovali s rodinou oba ostrovy. Záchytné body výletu jsme měli naplánované ještě před naším odjezdem z Čech,” vzpomíná Markéta. “My si kvůli plánované rodinné návštěvě koupili třetí auto. Přijedou na měsíc a pojedeme na roadtrip po obou ostrovech,” těší se Luděk a Petra.
Plánujete cestu na Zéland? Není letenka jako letenka! S letenkou od CZECHKiwis si kupujete také kamaráda na telefonu pro případ nouze. Provozujeme totiž českou i novozélandskou linku, kde nás můžete kontaktovat, pokud věci nefungují tak, jak mají. Neustále také jednáme s aerolinkami o speciálních cenách či výhodách pro naše cestovatele. Pro nabídku na míru nám pošlete nezávaznou poptávku letenky.
Další plány
Mnoho Čechů Zéland okouzlil natolik, že si víza prodloužili. Možností je více – buď lze na tři měsíce prodloužit WHS v případě, že jste odpracovali tři měsíce v zemědělství. Pokud seženete kvalifikovanou práci a chcete zůstat na delší dobu, můžete získat pracovní víza a posléze s trochou štěstí i víza rezidentní. Cestování ale pro většinu Čechů Zélandem nekončí. Nový zážitek u nich probouzí touhu po poznání a povzbudí cestovatelské sebevědomí, protože když dokázali žít rok u protinožců, mohou už jet kamkoliv. A tak často plánují návštěvu Austrálie, pacifických ostrovů, Asie, nebo zkouší štěstí s WHS v Kanadě.
Co nám Zéland dává
Proč se na Zéland vydat a co všechno od ročního (i delšího) pobytu na druhé polokouli očekávat? Cestovatelé Petra a Luděk se řídí tím, že cokoliv je možné, když se chce. Díky Zélandu a cestování obecně člověk vystoupí ze stereotypu a komfortní zóny, a to mu úplně změní vnímání. „Já jsem tu o dost pozitivnější než doma. Do všeho se dá jít víc po hlavě a většinou nám to vše vychází,“ přiznává Luděk.
Při dlouhodobém pobytu v zahraničí musí člověk důvěřovat neznámým lidem a nebát se s nimi komunikovat. „Nejvíc si cením toho, že jsem se tu zbavil ostychu bavit se s cizími lidmi, či s nimi něco řešit. Myslím, že díky WHS jsem otevřenější,“ prozradil Lukáš. A stejně tak se cestovatelé musí umět spolehnout sami na sebe a své schopnosti. „Víc si věřím a zvládnu věci, které pro mě byly dřív nepředstavitelné – například si koupit auto a zvesela tu projíždět oba ostrovy – v Čechách jsem byla postrachem silnic,“ přiznává Kristina.
K WHS patří poznávání novozélandské kultury a místních, ale i lidí ze všech koutů planety. „Potkala jsem tu spoustu nových přátel z celého světa a věřím, že budeme v kontaktu,“ říká Míša a doplňuje, že mnoho z nich pozvala na návštěvu do ČR. „Měla jsem strašné štěstí na úžasnou práci a skvělý kolektiv. Přesně tak jsem si to představovala – práce bez stresu, nová přátelství a cestování,” pochvaluje si Markéta svou zkušenost na WHS.
A právě pohodová atmosféra a uvolněný životní styl kiwíků zasáhl srdce nejednoho Čecha. „Okamžitě jsem objevila, že na Zélandu není potřeba nikam spěchat. A že je osvobozující žít podle hesla mojí kiwi kamarádky ‚Nothing matters‘,“ říká Markéta a věří, že právě tato dvě slovíčka perfektně vystihují Nový Zéland a jeho obyvatele.
Na mysli je však třeba mít i to, že ne všechny dny jsou lehké a bezproblémové. Řada překážek i místních odlišností vás může zaskočit, ale i posílit nebo dovést k novým myšlenkám. „Podle mě má dost lidí zkreslený pohled. Zéland není jen sluníčko, kytičky a duha. Jen tu člověk žije úplně jiným způsobem, řeší jiné věci. Rozhodně nám tahle cesta otevřela oči i v tom, jak vnímáme Evropu a Čechy. Třeba si mnohem vážíme architektury a historie, kterou doma máme,” říkají Petra a Luděk.
Článek pro CZECHKiwis napsali Magda Novotná a Martin Černý, kteří si své dobrodružství jménem Nový Zéland Working Holiday také prožili.
Z mnoha věcí na Zélandu zůstává středoevropanovi rozum stát. V průvodcích se o nich většinou nic nepíše. V přírodě vás překvapí třeba svítící červi nebo papoušek, který vám může ukrást svačinu. V civilizaci vás zase mohou zaskočit obří sochy ve tvaru zvířat či zeleniny. Pojďte se s námi podívat na bizarní stranu této krásné země.
Possum – nepřítel vlasti nosí roztomilý kožíšek
Národní nenávist vůči vačnatcům jménem „possum“ (česky kusu liščí) je do očí bijící. V Austrálii chráněný a ohrožený druh, na Zélandu ztělesňuje peklo na zemi. Co jim ten huňatý medvídek udělal? Může jim zničit přirozený ekosystém. A tak se na něj pořádají hony. Narazíte na speciální workshopy pro rodiny, kde se i děti naučí vyrábět pasti. Mrtvolek na silnici a v pastích uvidíte nepočítaně. Nechybí ani speciální plynové „pistole“ na stromech.
V nemilosti jsou tu i další zvířata, například toulavé kočky, divoké kozy nebo ježci. Na černou listinu se dostali kvůli tomu, že na Zélandu nemají svého přirozeného predátora a ničí původní a ohrožené rostliny. Dokonce i psi tu v přírodě musí být na vodítku, nebo dokonce mají zákaz vstupu. A že by váš pejsek neublížil ani mouše? To vám vyvrátí varovné cedule „Any dog can kill kiwi“ (Jakýkoliv pes může zabít kiviho)!
Glow worms – kdo neviděl svítící červy, nebyl na Zélandu
Atrakce, která táhne do přírody. V jeskyních a lesích tu svítí červi čili „glow worms“. Když se na ně díváte ve tmě, je to opravdu krása. Vytváří noční oblohu uprostřed temné jeskyně nebo v potemnělém lese. Pokud najdete odvahu a trochu více je prozkoumáte, zjistíte něco nehezkého. Že z nich visí vlákna slizu. Červi svítí, protože mají hlad, a tím k sobě lákají potravu, kterou si pak na slizu vytáhnou a snědí. Velkolepou ukázku “svítící jeskyně” najdete ve Waitomo Caves. Jedná se sice o celkem drahou prohlídku na loďkách, ale rozhodně za to stojí. Pokud chcete větší dobrodružství při objevování “glow worms” na vlastní pěst, tak zajeďte do jeskyní Waipu, kde není třeba platit žádné vstupné.
Dress up party – šaty dělají člověka, převlek Novozélanďana
Novozélanďané nevynechají jedinou příležitost se za někoho, nebo něco převléknout. U většiny firemních večírků, narozeninových oslav, a dokonce i některých rugby utkání jsou kostýmy nedílnou součástí. Ať už ve stylu: hippie / havajská / kovbojská, nebo akce, kterou lze popsat jako “popusť uzdu své fantazii”. A do kostýmů se nebojí investovat. Někdy máte pocit, že kiwíci mají kromě šatny s oblečením i šatnu na převleky. Ale pozor, pokud vás někdo pozve na barbie party, kostým raději nechte doma, protože vás na místě čeká barbecue (grilování, neboli barbie).
Plánujete cestu na Zéland? Není letenka jako letenka! S letenkou od CZECHKiwis si kupujete také kamaráda na telefonu pro případ nouze. Provozujeme totiž českou i novozélandskou linku, kde nás můžete kontaktovat, pokud věci nefungují tak, jak mají. Neustále také jednáme s aerolinkami o speciálních cenách či výhodách pro naše cestovatele. Pro nabídku na míru nám pošlete nezávaznou poptávku letenky.
Se zálibou v převlecích souvisí i místní festivaly. Třeba na steampunkový festival se do města Thames sjíždějí milovníci tohoto fantasy žánru z celého světa. A jižní ostrov se dokonce pyšní Oamaru – celým městem zasvěceným steampunku. V Napieru, městě Art deco architektury, je to zas kostýmovaný festival v tomtéž stylu. Nejsou kostýmy nic pro vás, ale lákají vás podivuhodné zélandské festivaly? Vezměte si plavky a vyražte si do města Rotorua během festivalu bahna „Mudtopie“. O bahno nebude nouze, část si prý Novozélanďané nechávají dovážet z Jižní Koreje.
Kea – papoušek, co vás okrade a zničí vám auto
Jediný alpský papoušek na světě – Nestor kea, žije v horách na jižním ostrově. Je známý svou pronikavou inteligencí. Chytří kea se přizpůsobili moderní době a dali si dvě a dvě dohromady – turisté jsou pro ně skvělý zdroj obživy. Proto rádi prozkoumávají jejich batohy, auta, lyžařské vybavení, odpadkové koše a podobně. V roce 2016 dokonce způsobili poprask přemisťováním kuželů na zélandských silnicích. Zjistili, že auta musí zpomalit, což jim nabízí delší manévrovací prostor pro jejich krádeže. Není divu, že tito vzácní opeřenci jsou nejvíc nenávidění i milovaní papoušci Nového Zélandu a často označováni jako klauni z hor. Počet videí na Youtube s klíčovým slovem “kea” vám to potvrdí.
A&P show – pravý Nový Zéland poznáte na zemědělské přehlídce
Stejně jako ve Velké Británii i tady má každé město svou “country show”, jež podporuje farmaření a zemědělství a dělá osvětu u široké veřejnosti. Na programu A&P show (agriculture and pastoral) je k vidění celá škála aktivit – od výstavy farmářských zvířat, stříhání ovcí, výstavy traktorů a zemědělských strojů, přes soutěž v hodu gumákem či polenem až po oblíbenou dřevorubeckou soutěž. A ano, dřevorubci obvykle nosí flanelové košile a typické ultrakrátké džínové nebo kožené kraťasy. Je to také skvělá příležitost, kdy můžete ochutnat místní jídlo. Třeba mušle, nebo typický maorský pokrm hangi – maso připravované pod zemí. Každá A&P show je trochu jiná, ale obecně vzato je to místo, kde uvidíte ten pravý zemědělský Nový Zéland v celé své kráse.
Sochy – je libo obří kiwi, nebo mrkev?
V Evropě najdete sochu nějakého knížete nebo krále na každém rohu. Na Zélandu obří kiwi u Te Puke, krevetu u Taupa nebo podobizny zvířat z vlnitého plechu ve městečku Tirau. Zéland je mladá země, která nemá na poli architektury moc co nabídnout. Zato se u obřích věcí můžete zasmát. Seznamy těchto “velikánů” jsou na internetu snadno dostupné, pokud máte chuť se zastavit cíleně. My věříme, že mnohem lepší je užít si ten pocit: “Opravdu jsme to zrovna projeli kolem obří mrkve, lahve, koblihy?!”
Obří Kiwi u Te Puke. (Foto Eva Petříková @supfitnessnz)
Maorské názvy -Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu
Maorské názvy měst, lesů, jezer a dalších míst jsou někdy velmi krkolomné. A dobré je vědět, třeba to, že spojení souhlásek “wh” se čte jako “f”. Nejdelší název kopce na světě vás ale dostane. V překladu to znamená: „Místo, kde Tamatea, muž s velkými koleny, který se z hor klouzal, na hory se šplhal a hory polykal – známý jako zeměžrout – hrál na svoji flétnu pro svou milovanou.“
Maorské vesnice mají často krkolomný název jako třeba tato: Whakarewarewa
Poštovní schránky – hledá se ta nejbizarnější
A opět trochu rozruchu v autě. Viděli jste u silnice na tyči mikrovlnku nebo motor od lodi? Nelekejte se, jsou to jen místní poštovní schránky. Být pošťákem na Zélandu musí být nesmírně zajímavá práce. Kiwíci jsou kutilové a při cestování po Zélandu se tak setkáte se schránkami všemožných tvarů, kreativitě se meze nekladou. A dokonce se tu pořádají soutěže o to, čí schránka je nejdivnější!
Hot dog – víte, co si objednáváte?
A na závěr jedno gastro doporučení. Až budete mít ve fast foodu chuť na hot dog – vzpomeňte si, že velmi často se nejedná o ten americký, ale o kiwi hot dog, což je párek na špejli smažený v trojobalu.
Magda a Martin si prožili své novozélandské dobrodružství jménem Working Holiday. O své postřehy a fotky se mimo jiné v několika článcích podělili se čtenáři CZECHKiwis.
Když se řekne Nový Zéland, většina z nás si vybaví Pána prstenů, ovce nebo známou novozélandskou haku v podání ragbyového týmu All Blacks, která se stala celosvětovým hitem. Někteří lidé dokonce zaměňují tuto nádhernou zemi s Austrálií. Nový Zéland sice může působit dojmem zapadlého souostroví na konci světa, jeho historie je ale naprosto fascinující a je to národ velký duchem.
Začtěte se do neuvěřitelné a mnohdy trnité cesty, kterou museli ujít nejen původní obyvatelé, ale také evropští přistěhovalci. Cestu, na jejímž konci se zrodila společnost, ve které vyšší dobro převažuje nad individuálními úspěchy a která je tak úzce spjatá se svou historií. Nemůžeme začít jinde než u počátků osidlování Aotearoa – země dlouhého bílého oblaku, jak ji viděli první osadníci z Polynésie.
První osídlení
Nástrahy
Nový Zéland se ve vodách Tichého oceánu vyvíjelzcela izolovaně a vlivem poměrně rychlého odtržení od prakontinentu Gondwany se zde vytvořil naprosto unikátní ekosystém. Díky absenci přirozených predátorů byly ostrovy obývané především nelétavými ptáky, jako byl například moa, na pobřežích se nacházely kolonie tuleňů a vodní toky překypovaly rybami. Ostrovy byly poseté hustými lesy se stromy kauri dorůstajícími výšky i přes 50 metrů.
Z tohoto pohledu se Nový Zéland jevil jako zelený ráj, který jen čekal na své objevení prvními lidmi. Ti tak učinili zhruba před 800 lety, přičemž museli překonat nejednu těžkost. Bouřlivé vody Tasmanova moře a neexistence Severky na jižní polokouli poměrně ztěžovaly navigaci při plavbě a také riziko odvrácení od pevniny směrem do širého nekonečného oceánu.
Proto je jisté, že první osadníci z oblasti východní Polynésie byli výbornými mořeplavci. Překonali všechny nástrahy „pouze“ v kánoích, což je z dnešního pohledu naprosto nepředstavitelné a fascinující zároveň. K tomu přičtěme fakt, že kánoe nesly kromě osadníků také rostliny vhodné k dalšímu pěstování, jež měly zajistit přežití posádky v nové zemi. Jednalo se například o sladké brambory zvané kūmara, které se později pěstovaly především v semitropických regionech Severního ostrova.
Nově příchozí osadníci přinesli i svou specifickou polynéskou mytologii, která se předávala ústně z generace na generaci a přetrvává už po staletí do dnešní doby.
Konec zeleného ráje
Postupem času se populace zvyšovala, což mělo za následek nejen rozdělení celé země do mnoha oblastí, ale také uspořádání společnosti do různých kmenových skupin obývajících tu či onu oblast. Pokud by si ale někdo myslel, že kmeny spolu soužily v míru, byl by na omylu.
Válčení mezi kmeny bylo na denním pořádku a svým způsobem bylo považované za kmenové dědictví. Většinu z nás by asi napadlo, že se válčilo především opůdu (je snazší zabrat něčí už vyčištěnou půdu, než si sám zkultivovat kus buše pomocí sekery), jenže takové spory byly spíše okrajové. Převážně docházelo k potyčkám z důvodu osobní pomsty či urážlivého gesta.
Se změnou společnosti musela nutně přijít i změna v tamním ekosystému, ke kterému nebyli první osadníci (Maoři) dvakrát citliví. Podařilo se jim vyhubit zmiňovaného ptáka moa a poměrně zdecimovat osady tuleňů na pobřežích. Rozlehlé pruhy lesů začaly být pomalu vypalované a stromy kauri využívané na stavbu kánoí, obydlí a jejich guma jako podpalový materiál.
Nový Zéland přestal být oním nedotčeným rájem. Tyto změny ale nebyly natolik drastické oproti těm, které měly nastat s příchodem prvních „pakeha“ – bílých evropských, zejména však britských kolonizátorů.
Příchod Evropanů a vztahy s původními obyvateli
Vražedné setkání
První setkání mezi Maory a Evropany se odehrálo v roce 1642, kdy na severu Jižního ostrova přistál se svou posádkou nizozemský mořeplavec Abel Tasman. Nejednalo se zrovna o vřelé přijetí – Evropané byli sice Maory přivítaní troubením, avšak následnou evropskou odpověď si Maorové vyložili jako záminku k boji, což ve finále stálo život čtyři Evropany.
Z tohoto důvodu Abel Tasman zvedl kotvy a místo prvního kontaktu nazval Murderers Bay neboli Vražedná zátoka. Ještě stihl zemi pojmenovat podle nizozemské provincie Zeeland.
Za další znovuobjevení Nového Zélandu lze vděčit kapitánu Jamesi Cookovi, který obeplul oba novozélandské ostrovy v roce 1769. Cook prohlásil zemi za državu Velké Británie, což byla tradiční procedura britské koloniální „mašinerie“. Právě Cook je považovaný za toho, kdo otevřel brány Nového Zélandu pro další britské vstupy, čímž položil základy k postupnému ovládnutí země.
Mapa Nového Zélandu, jak ji v roce 1770 zakreslil James Cook. Překvapivá je přesnost mapy!
První evropské osady a nelehké soužití
První evropské osady ve 20. letech 19. století začaly vznikat v oblasti Bay of Islands na severu Severního ostrova,s čímž také přišly počáteční problémy a pnutí v soužití mezi místními Maory a přistěhovalci z Británie. Vztahy mezi oběma tábory tak nebyly vždy srdečné a mnohdy byly dosti krvavé.
I přesto postupem času vzniklo vzájemné partnerství. Maorové akceptovali přítomnost Evropanů za předpokladu, že byli neškodní, užiteční a prodávali Maorům žádané zboží (rozumějte zbraně). Pokud by tomu tak ale nebylo, kdykoli byli připravení tento evropský „zárodek“ bez milosti zničit.
Se založením britské trestanecké kolonie v Novém Jižním Walesu v Austrálii se Nový Zéland dostal do hledáčku britských obchodníků, kteří toužili po novozélandských zdrojích (dřevo, velryby, tuleni a zemědělské produkty). To přivedlo na Nový Zéland další skupiny Evropanů, jimiž byli nejprve velrybáři, následně obchodníci a misionáři.
Právě misionáři projevovali největší snahu zasahovat do maorské společnosti a usilovali o její změnu v duchu britského kolonialismu. Evropská populace tak postupem času rostla a v Británii už se o Novém Zélandu přestávalo smýšlet jako o „maorské“ zemi, kam přicházejí osadníci, ale jako o zemi osadníků, kde je potřeba zajistit prostor i pro Maory.
Je celkem logické, že už tak vratká rovnováha mezi oběma skupinami tím získala vážnější trhliny. Začalo opět docházet kestřetům a konfliktům, které se vedly hlavně o půdu a surovinové zdroje. Britští osadníci začali požadovat významnější zásah a záštitu britské vlády, což mělo ochránit jejich zájmy a nastolit takové soužití, které by bylo vzájemně výhodné jak pro Brity, tak pro Maory.
Proto byl na Nový Zéland vyslaný v roce 1833 britský koloniální správce James Busby, aby spory řešil. Jeho pravomoci ale byly velmi limitované. Nemohl v podstatě nic, nesměl povolat vojenský zásah, neměl oprávnění na tomto nezávislém území nastolit jakýkoli řád a působil v podstatě pouze v roli mediátora sporů.
Treaty of Waitangi
Bylo by ovšem chybou domnívat se, že jeho aktivita byla zcela zbytečná. James Busby měl zemi postupně připravit na přechod pod britskou správu. Prvním krokem této snahy bylo zvolení maorské vlajky maorskými náčelníky a následně (v roce 1835) podpis Deklarace nezávislosti. Tento dokument však v podstatě nic neznamenal a rozhodně nenahrazoval na Novém Zélandu efektivní vládu.
Nadále docházelo k různým šarvátkám, což spolu s nekontrolovatelnými nákupy půdy a obchodními zájmy všelijakých kolonizačních skupin přimělo Colonial Office (britský Koloniální úřad) jednat. Bylo potřeba Nový Zéland dostat pod britskou správu, tím pádem převést suverenitu Nového Zélandu na Británii – a to se souhlasem Maorů.
K tomu došlo podepsáním Smlouvy z Waitangi (Treaty of Waitangi) 6. února 1840, která je dodnes součástí novozélandského práva. V podstatě se jedná o zakládající dokument Nového Zélandu. Maorové se vzdali své suverenity ve prospěch Velké Británie, na oplátku jim bylo garantované vlastnictví půdy a získali stejná práva jako občané Velké Británie.
Waitangi Treaty Grounds
Platnost této smlouvy je dodnes předmětem sporů a pochybností. Především kvůli jejímu nepřesnému překladu z angličtiny do maorštiny, který trval jeden den, přičemž anglická verze se od té maorské poměrně liší. Dalším důvodem je, že s podpisem smlouvy souhlasili především náčelníci kmenů ze Severního ostrova. K některým kmenům na Jižním ostrově se tato událost sotva donesla.
I přesto, že nové uspořádání vypadalo idylicky, začali Maoři svého unáhleného podpisu smlouvy litovat – hlavně proto, že se do země hrnulo velké množství dalších evropských osadníků, kteří od nich chtěli kupovat půdu. Maoři podcenili množství imigrantů, kteří přibydou na Zélandu, a některé maorské kmeny se daly na odboj, což vedlo k válkám mezi maorskými kmeny a „pakeha“ (evropskými přistěhovalci) v letech 1845–1872. Některé kmeny se však přidaly na stranu Evropanů, kteří měli válečnou přesilu. Vzpoury ze strany Maorů tak byly dosti krvavě potlačené.
Novozélandská vláda se pokusila ukonejšit pocity frustrace Maorů mj. tím, že jim roku 1867 přidělila čtyři křesla v parlamentu. Pocit křivdy si však někteří Maorové nesou dodnes.
Světové války
Hospodářství i populace Nového Zélandu vzkvétaly. Rozvoj ale zabrzdila první světová válka, které se Nový Zéland velmi aktivně zúčastnil na straně Dohody a zaplatil vysokou daň: ve válce, kam narukovalo 100 000 Novozélanďanů, byl zabit nebo zraněn každý třetí mužský obyvatel Nového Zélandu ve věku 20–40 let. K nejslavnějším bitvám novozélandské armády patřila bitva o Gallipoli (1915–1916).
Válečné ztráty se tehdy dotkly prakticky každé novozélandské rodiny. Nový Zéland každoročně vzpomíná na účastníky válek během Anzac Day, který připadá na 25. dubna, den výročí vylodění vojsk v Gallipoli.
Květy vlčího máku jsou symbolem ANZAC Day, vzpomínky na Novozélanďany a Australany, kteří se z války domů nevrátili.
Během druhé světové války Nový Zéland znovu vyslal na bojiště 120 000 vojáků po boku Británie. Ztráty byly znovu enormní. Měl nejvíce mrtvých a zraněných na počet obyvatel ze všech bojujících států. Zároveň se – na rozdíl od první světové války – ocitlo v bezprostředním ohrožení i území Nového Zélandu, když začala hrozit invaze Japonců. Po celou dobu války střežilo novozélandské území americké námořnictvo, což založilo tradici velmi úzkých vazeb se Spojenými státy.
Česká stopa na Novém Zélandu
Ze Stodu až na konec světa
Mezi nově příchozími evropskými přistěhovalci byli i osadníci z tehdejšího Rakousko-Uherska, konkrétně se jednalo o malou skupinu německy mluvících Čechů ze Stodu kousek od Plzně. Důvodem jejich emigrace bylo náboženské pnutí v zemi, chudoba a nedostatek cenově dostupné půdy.
Zároveň novozélandská vláda lákala evropské osadníky příslibem16 hektarů úrodné půdy, které získal každý nově příchozí dospělý. O této příležitosti se osadníci dozvěděli z dopisů od Martina Krippnera, který již žil na Novém Zélandu.
Většina z nich na cestu vynaložila své veškeré úspory, popřípadě si vypůjčili, a v roce 1863 opustili svou rodnou zemi nadobro. Je naprosto obdivuhodné, co tato malá skupina 83 osadníků dokázala. Vyměnili vše, na čem celý život pracovali, za vidinu lepšího života v relativně neznámé zemi na druhém konci světa.
Po strastiplné cestě, kdy posádku sužovala mořská nemoc, nedostatek jídla, vodya primitivní sanitární zařízení, je čekal další šok. Půda, o které tolik snili, se nacházela hluboko ve vnitrozemí a byla velmi hustě zalesněná.
Naštěstí osadníkům pomohl náčelník tamního maorského kmeneTe Hamara, který českou osadu Puhoi pravidelně navštěvoval a přinášel dostatečné zásoby jídla. Také osadníky naučil lovit, rybařit, pěstovat místní plodiny a stavět domy. Jen díky jeho pomoci se osadníkům podařilo zajistit přežití. Jejich příběh ilustrovala výstava, která se odehrála v plzeňském DEPO2015 v roce 2015 a nesla název Dobrodruzi.
Puhoi se dodnes hlásí ke svému českému původu a snaží se ve městě udržovat českou kulturu.
Puhoi Foto: Tomáš Čapek
Český malíř novozélandských Maorů
Další nesmazatelnou českou stopu zanechal na Novém Zélandu Gottfried (Bohumir) Lindauer. Narodil se v Plzni a na Nový Zéland emigroval v roce 1874. Proslavil se svými portréty Maorů, které jsou na Novém Zélandu považované za součást národního dědictví.
Jeho dílo je zde shromážděné do dvou velkých sbírek, na které se můžete podívat v Auckland Art Gallery a v národním muzeu Te Papa ve Wellingtonu. Plzeň uspořádala svému rodákovi retrospektivní výstavu v roce 2015 v rámci projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015.
Nový Zéland v centru světového dění
Volební právo ženám
Zdá se to až neuvěřitelné, ale pouhých 53 let po podepsání Smlouvy z Waitangi získaly ženy na Novém Zélandu v roce 1893 jako první na světě právo volit v parlamentních volbách. Abychom pochopili, o jak významný krok se jedná, musíme si uvědomit fakt, že například ženy v Evropě získaly toto právo až po první světové válce a ve Spojených státech až v roce 1920.
Novozélandské ženy za tento nebývalý úspěch vděčily místním bojovnicím za ženská politická práva, tedy sufražetkám, vedeným Kate Sheppard, která rozeběhla masivní petiční kampaň v letech 1891–1893. Snaha sufražetek je velmi fascinující, protože se jim podařilo za krátkou dobu přesvědčit poměrně mladou novozélandskou společnost, kde se přijímalo tradiční rozdělení rolí ve společnosti.
Ženy se staraly zejména o domácnost a rodinu, přičemž veřejný a politický prostor byl vymezený pouze mužům. Podepsánímnového volebního zákona guvernérem Nového Zélandu Lordem Glasgowem přechází v platnost a zaručuje všem ženám nad 21 let včetně žen maorského původu volební právo.
Bezjaderná zóna
Nejednalo se však o jediný případ, kdy Nový Zéland vzbudil pozornost světa. Když premiér David Lange v roce 1984 podepsal dohodu o bezjaderné zóně na Novém Zélandu, zakázal tím přístup všech lodí nesoucích jaderný náklad do svých vod a přístavů. To ovlivnilo hlavně USA a Francii, které se vůči tomuto kroku vymezovaly. Nový Zéland se tak pustil do pomyslného boje s goliášem, kterého představovaly USA.
Pro USA byl novozélandský postoj nepochopitelný a nadále prosazovaly svou dlouhodobou politiku „nepotvrzování ani nepopírání“, zda jejich lodě nesou jaderný náklad. Také hrozily sankcemi a přerušením vojenských vazeb, dokonce i vyloučením Nového Zélandu z aliance ANZUS (mezinárodní vojenská dohoda Austrálie, Nového Zélandu a USA), k čemuž v roce 1985 skutečně došlo.
Nešlo zde o pouhý politický výstřelek a Nový Zéland tento postoj nezaujal bez příčiny. Předcházel tomu bombový útok na vlajkovou loď Greenpeace Rainbow Warrior kotvící tou dobou v Aucklandu plus časté novozélandské protestyproti francouzským jaderným testům v Tichomoří. To vedlo tamní společnost k vytvoření masivní petiční kampaně, kterou mnozí připodobňují její důležitostí ke kampani sufražetek.
Vláda Nového Zélandu vyslyšela názor lidu a nepodlehla tlaku vojenského giganta USA. Zároveň se Nový Zéland vymezil jako nezávislá země, která má svůj názor a stojí na straně svých občanů.
Současné vztahy mezi Maory a Novozélanďany
Nový Zéland jako vzor
Nový Zéland je považovaný za vzor v mnoha oblastech. Jednou z nich je soužití maorské populace a potomků evropských přistěhovalců bílé pleti. Původním obyvatelům ostrovů se naštěstí vyhnul osud, který stihl Aborigince v Austrálii nebo Indiány v Severní Americe, a nezůstali tak na okraji společenského života. Naopak se na něm aktivně podílí. Maoři zastupují všechny možné pozice přes celé společenské spektrum od právníků přes lékaře a učitele až po poslance. V současné době se obě kultury navzájem ovlivňují a výjimkou nejsou ani sňatky mezi Maory a „pakeha“.
Foto: Fraser Clements
Může to znít idylicky, ale realita nebyla vždy tak růžová. Díky převaze Evropanů se Maoři dostali do defenzivy a následné snahy o jejich integraci do nové společnosti vedly k rozpadu a narušení tradičního maorského způsobuživota. Spousta mladých Maorů začala odcházet za prací do velkých měst jako Auckland nebo Wellington, na venkově tak nezbývalo mnoho těch, kteří by udržovali maorské tradice a zvyky. Tuto situaci ve své knize povídek Pounamu Pounamu zobrazuje i věhlasný novozélandský spisovatel Witi Ihimaera.
Problémy Maorů ve městech
Maorové žijící ve městech, odtržení od svých rodin a tradičního způsobuživota, čelili mnoha nesnázím. Zaprvé nemohli sehnat adekvátní ubytování – kvůli obavám vlastníků nemovitostí z řetězové migrace a přeplněnosti domů.
Další svízel byl postupný zánik maorštiny. V městských školách se vyučovala pouze angličtina a s maorštinou se jednoduše ve školních osnovách nepočítalo. To vedlo k tomu, že v roce 1980 bylo méně než 20 % Maorů považovaných za rodilé mluvčí. Napětí mezi Maory a bílými obyvateli ještě prohloubily maorské požadavky na kompenzace nespravedlností a nároků na půdu plynoucích z roku 1840.
Vztahy mezi Maory a bělochy se tak stalypalčivou politickou a společenskou otázkou, kterou bylo potřeba vyřešit. Jako první pověstná vlaštovka se jeví schválení Treaty of Waitangi Act 1975, který Maorům přiznává nárok na půdu z roku 1840. Nastal zdlouhavý proces vracení půdy, který sám o sobě nešel tak hladce. Často byl poznamenaný protesty těch Maorů, kteří požadovali radikálnější řešení, nebo dokonce nezávislost kmenů. Historicky největšího odškodnění se dostalo kmeni Tainui, který v roce 1995 získal jako kompenzaci 170 milionů NZD a přes 15 000 hektarů zestátněné půdy.
Sociální problémy a jedinečná identita
Maoři a „pakeha“ (obyvatelé bílé pleti) se spolu postupem času naučili žít – i přesto, že tu a tam je ve společnosti cítit pachuť nespravedlnosti, ať už ze strany původních obyvatel, nebo naopak ze strany přistěhovalců.
I přes všechny sociální problémy se ale současná vláda snaží o bikulturní, respektive multikulturní přístup, kde vedle sebe budou pracovat a žít obě etnika a budou mít možnost vracet se ke svým kořenům a pečovat o svou jedinečnou identitu. Toto je vyobrazené i ve státním znaku Nového Zélandu, kde je žena reprezentující evropské dědictví a naproti ní maorský válečník představující zase to maorské. Téměř zapomenutá maorština se opět vyučuje ve školách.
Novozélanďané a jejich přínosy lidstvu
Sir Edmund Hillary
I přes relativně nízký počet obyvatel (4,8 milionu) se Nový Zéland může pyšnit celosvětově známými osobnostmi, které svým přínosem obohatily lidstvo. Začněme osobností, kterou sami Novozélanďané vnímají jako nejpopulárnější. Je to SirEdmund Hillary, který zdobí pětidolarovou bankovku.
Jeho jméno je známé snad všem, kteří se kdy setkali se zeměpisem na základní škole. Právě E. Hillary stanul v roce 1953 na samotném vrcholku světa Mt. Everest jako první muž na Zemi spolu s šerpou Tenzingem Norgayem. E. Hillary měl duši dobrodruha, když například podnikl výpravu na jižní pól, kde vedl novozélandskou odnož expedice Commonwealth Trans-Antarctic Expedition mezi lety 1955–58.
Zde dosáhl jižního pólu jako první člověk po nešťastné expedici Roberta Falcona Scotta, jenž zahynul při cestě zpět v roce 1912. Hillary ale nebyl jen dobrodruhem a horolezcem, byl také velkým filantropem a díky jeho nadaci se podařilo poblíž Mt. Everestu vybudovat několik škol, dvě nemocnice, opravit kláštery a mnoho dalšího.
Sir Ernest Rutherford
Dalším neméně známou osobností je Sir Ernest Rutherford. Rodák z Nelsonu, který byl fyzikem přednášejícím na předních světových univerzitách (například i na té v Cambridgi). Rutherford jako první na světě identifikoval strukturu atomu a byl schopný atom úspěšně „rozdělit“.
Je také považovaný za zakladatele jaderné fyziky a díky přínosům vědě byl v roce 1908 oceněný Nobelovou cenou za chemii za výzkum rozpadu prvků a chemii radioaktivních látek. Jeho podobiznu najdeme na stodolarové bankovce.
Dame Kiri Te Kanawa
Novozélanďané se neztratili ani ve světě vážné hudby, protože jednou z nejvýznamnějších světových sopranistek jeDame Kiri Te Kanawa. Zpěvačka maorského původu debutovala v Královské opeře Covent Garden v roce 1971. Jedním z nejdůležitějších bodů její kariéry bylo vystoupení na svatbě prince Charlese a lady Diany v roce 1981 před celosvětovým 750milionovým publikem.
Peter Jackson
Neexistuje pravděpodobně nikdo, kdo by neznal novozélandský přínos světové kinematografii, a proto se i zde musí nevyhnutelně objevit jméno Petera Jacksona. Toho všichni znají jako režiséra oscarových filmů Pán prstenů a Hobbit, ve kterých ožívá svět Středozemě z pera J. R. R. Tolkiena. Jackson svým přínosem otevřel Nový Zéland filmovému průmyslu a také turismu.
Spousty turistů sem přilétají právě proto, aby zavítali na místa, kde se kultovní trilogie natáčely. Takovým příkladem je město Matamata, které se označuje za domov „Kraje“ (The Shire) a kam do známého Hobitína ročně zavítají tisíce návštěvníků.
Představovat celosvětově nejúspěšnější a téměř neporazitelný ragbyový tým světa – novozélandské All Blacks – snad ani není nutné. Jejich jméno je známé nejen fanouškům, ale i těm, kterým ragby nic neříká. Není se čemu divit a All Blacks za tuto patřičnou slávu vděčí svým úspěchům.
Vyjmenovávat bilance jejich vítězství je asi zbytečné. Důležité ale je, že v roce 2015 se jim jako prvnímu ragbyovému týmu na světě podařilo třikrát zvítězit ve Světovém poháru. K jejich popularitě neodmyslitelně patří i ikonický tanec haka.
Foto: James Heremaia
Nový Zéland a Commonwealth
Loajální přítel Británie
Nový Zéland byl od roku 1840 britskou kolonií a vůči své „mateřské“ zemi byl vždy velice loajální. Často zde byly britské zájmy hájené mnohem víc než v samotné Británii. Jako důkaz může posloužit fakt, že Nový Zéland vyslal svůj největší vojenský kontingent na pomoc Británii v době búrských válek mezi lety 1899–1902. Stejně tak to dokazuje i zastoupení Nového Zélandu v obou světových válkách po boku Británie.
Díky svým vazbám na Británii získal Nový Zéland v roce 1907statut dominia a má tak právo na svou vlastní samosprávu. Nezávislost Nového Zélandu v rámci Britského společenství byla o pár let později ještě potvrzená Westminsterským statutem v roce 1931, který trvá dodnes. Hlavou státu je – byť jen symbolicky – britská královna. Vláda na Novém Zélandu oficiálně schválila tento statut až po šestnácti letech v roce 1947. Vzbuzovalo to dojem, že se novozélandská vláda zdráhá převzít opratě odpovědnosti a nezávislosti.
Zrada „mateřské“ země
Už když byl Zéland britskou kolonií, směřovala většina jeho exportu právě do Británie, čímž se Nový Zéland stal hlavní britskou zásobárnou masa, vlny a mléka. O to větší šok byl proto vstup Velké Británie, onoho vzoru novozélandské společnosti, do EHS v roce 1973.
Tímto krokem jako by Británie hodila svého nejvěrnějšího přítele přes palubu. Británie totiž musela přijmout obchodní opatření a cla zaměřená na dovoz produktů nejen z Nového Zélandu, ale i z ostatních zemí Commonwealthu.
To Nový Zéland ovlivnilo v oblasti hospodářství i ve sféře zahraniční politiky země a postupně se vymaňoval z britské tradice. Na poli zahraniční a bezpečnostní politiky se začal Nový Zéland orientovat na USA a Austrálii. Dokonce došlo i k debatě o novém ústavním uspořádání země, čímž už by Zéland neměl žádné vazby na Británii.
Tendence úplně se oprostit od vlivu Británie byly na pořadu dne i relativně nedávno – během referenda ohledně změny novozélandské vlajky, které probíhalo v letech 2015 a 2016. Většina Novozélanďanů se ale nakonec vyjádřila pro současný vzhled vlajky – tzv. Union Jack, který odkazuje k vazbám na Británii.
Nový Zéland a Commonwealth dnes
Pokud si tedy klademe otázku, nakolik je pro Nový Zéland v současnosti Commonwealth důležitý, můžeme říct, že i přes všechno ostatní stále hraje klíčovou roli. Tento malý ostrovní stát jednoduše potřebujefungující mezinárodní platformu. Zde díky svým společným principům, historii, přátelství, jazyku, tradicím a konsenzu může čelit novodobým hrozbám, jako jsou kybernetické útoky, dezinformační kampaně atd.
Nový Zéland ušel dlouhou cestu, na které se vymanil z dlouholetého britského vlivu, a stal se naprosto nezávislý. Z mé zkušenosti mají Novozélanďané k Británii stále velmi blízko. Měla jsem možnost vidět poslední návštěvu prince Williama a vévodkyně Kate na Novém Zélandu v roce 2014 a náladu v zemi bych jednoduše popsala jako „královské šílenství“ v nejpozitivnějším smyslu slova.
Pár slov závěrem
Nový Zéland je naprosto úžasná země, jedinečná svou přírodou, bohatá historií a rozmanitá multikulturní společností. Není proto divu, že v poslední době je turisticky hojně navštěvovaná a mnoho lidí zde našlo svůj nový domov. Je však potřeba respektovat a chránit jeho výjimečnost, aby i nadále zůstal zachovaný jeho přirozený a ničím nezkažený půvab. To je také důvod, proč Novozélanďané dbají na své dějiny a jsou hrdí na historický vývoj, kterým jejich země prošla.
Autorkou článku je Alena Šedivcová, který na Nový Zéland odjela s přítelem před 5 lety. První půlrok wwoofovali (dobrovolnictví na farmách s udržitelným zemědělstvím) na Severním ostrově. Díky tomu se seznámili s úžasnými lidmi, kteří jim později nabídli ubytování a práci. Nový Zéland je pro ni srdeční záležitostí. Zbožňuje novozélandskou přírodu, mentalitu a historii. Díky psaní článku pro CZECHKiwis.cz si zakládá svůj vlastní blog, kde vás seznámí se vším, co na Zélandu prožila.
SEZNAM ZDROJŮ
Knihy
Bennett Joe. A Land of Two Halves: An Accidental Tour of New Zealand. London. Scribner. 2005. Str. 313.
Harper L., Mudd T. a Whitfield P. Turistický průvodce Nový Zéland. Brno: Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2009. Str. 6–10.
Sinclair Keith a kol. Dějiny Nového Zélandu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. Str. 358.
Ženíšek M., Šanc D. a kol. Commonwealth politické systémy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s. r. o., 2007. Str. 61–98.
Elektronické zdroje
ABC. New Zealand set to mark anti-nuclear victory over the United States. [online]. 16. 9. 2018. Dostupné z: http://www.abc.net.au/news/2016-08-13/new-zealand-celebrates-anti-nuclear-victory-over-united-states/7731644
Aktuálně.cz. New Zealander explores west Bohemian roots. [online]. 10. 9. 2018. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/new-zealander-explores-west-bohemian-roots/r~i:article:639635/?redirected=1536566464
Česká televize. Poprvé šly ženy k volbám na Novém Zélandu, až potom v USA. [online]. 12. 9. 2018. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1321124-poprve-sly-zeny-k-volbam-na-novem-zelandu-az-potom-v-usa
Department of Conservation. Kauri. [online]. 8. 9. 2018. Dostupné z: https://www.doc.govt.nz/nature/native-plants/kauri/
New Zealand History. Women and the vote. [online]. 12. 9. 2018. Dostupné z: https://nzhistory.govt.nz/politics/womens-suffrage
New Zealand History. NZ Race Relations. [online]. 16. 9. 2018. Dostupné z: https://nzhistory.govt.nz/classroom/nz-race-relations/effects-of-second-world-war
New Zealand Rugby. All Blacks. [online]. 22. 9. 2018. Dostupné z: http://www.nzrugby.co.nz/what-we-do/all-blacks
Stuff Politics. Is the British Commonwealth still even relevant to New Zealand? [online]. 22. 9. 2018. Dostupné z: https://www.stuff.co.nz/national/politics/103258693/is-the-british-commonwealth-still-even-relevant-to-new-zealand
The Guardian. New Zealand flag vote – as it happened. [online]. 22. 9. 2018. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/live/2016/mar/24/new-zealand-flag-vote-historic-flag-change-decision-to-be-announced-live
The Guardian. The surprising history of the haka: it’s not just the All Blacks’ war dance – video. [online]. 22. 9. 2018. Dostupné z: https://www.theguardian.com/sport/video/2015/sep/11/history-haka-all-blacks-new-zealand-rugby-video
Vegetables.co.nz. Kumara (sweet potato) has a long history of cultivation in New Zealand. [online] 8. 9. 2018 Dostupné z: https://www.vegetables.co.nz/vegetables-a-z/kumara/
Whakamiharo Lindauer online Auckland Art Gallery Toi a Tamaki. The Artist Gottfried Lindauer. [online]. 10. 9. 2018. Dostupné z: http://www.lindaueronline.co.nz/artist/the-artist-gottfried-lindauer
Západočeská galerie v Plzni. Gottfried Lindauer (1839–1926). Plzeňský malíř novozélandských Maorů. [online]. 10. 9. 2018. Dostupné z: http://www.zpc-galerie.cz/cs/gottfried-lindauer-1839-1926-plzensky-malir-novozelandskych-maoru-250
100% Pure New Zealand. Ten famous New Zealanders you should know about. [online]. 18. 9. 2018. Dostupné z: https://media.newzealand.com/en/story-ideas/ten-famous-new-zealanders-you-should-know-about/
Novozélanďané jsou pohodový nebo jak sami hrdě říkají – easygoing – národ. Stejně tak se prezentují i novozélandské aerolinky, které se svými bezpečnostními videi skvěle reprezentují kiwi kulturu. Jinde nudná bezpečnostní videa jsou v jejich podání originální a vtipná a naladí pozitivně před každým letem i toho největšího odpůrce létaní. Jak se vám líbí to nejnovější?
Našli jsme pro vás ta nejlepší videa z minulosti Air New Zealand.
Nejpopulárnější Air NZ video pobaví nejen fanoušky Pána Prstenů.
2. Základy bezpečnosti podle Bear Grylls
Jak přežít v novozélandské divočině? Jíst glowworms a neumývat si obličej. V hlavní roli Bear Grylls.
3. Men In Black
Slavní rugbisté All Blacks jako hvězdy Men In Black! Toto rapující video bylo natočeno při příležitosti mistrovství světa v rugby 2015 a zamiloval si jej snad každý Novozélanďan.
4. Bezpečnost old school style
Bezpečnost podle starších obyvatel z domova důchodců.
5. Bezpečnost v tropickém ráji
Air New Zealand je hlavní aerolinkou mezi Novým Zélandem a oblastí Jižního Pacifiku. To dokazuje i následující video, kde se aerolinky spojily s modelky Sports Illustrated Swimwear Edition při jejich 50. výročí!
6. Disco šílenství
Disco style video ala 80. léta? Ano, i to patří mezi bezpečnostní videa z minulosti Air New Zealand. Tohle video vás zaručeně nabije energií!
7. The Hobbit
Dalši populární video na téma Středozemě, toto bylo natočeno při příležitosti filmu Hobit: Neočekávaná cesta.
8. Surfovací Air New Zealand
Surfování na Zélandu je velká věc, takže Air NZ si nenechalo ujít příležitost spolupracovat s hvězdami surfingu. Po tomto bepečnostním videu budete mít chuť po výstupu z letadla naskočit rovnou na vlnu.
9. Bezpečnost v Hollywoodu
Další bezpečnostní video se natáčelo ve studiích Warner Bros v Los Angeles. Drama, romantika, bezpečnost a spousta kiwi humoru..
10. Letní bezpečnostní z Bay of Islands
11. Ledové bezpečnostní video
Air New Zealand podporuje vědecký výzkum na Antarktidě. V nejnovějším bezpečnostním videu vás Air New Zealand zanese právě na ledový kontinent, kde se kiwi vědci věnují výzkumu otázek ohledně globálních klimatických změn. Video bylo staženo, takže níže uvádíme video o točení videa.
12. Hip hopové video
Video sklidilo tolik kritiky, že bylo velmi rychle staženo.
13. “Pohádkové” video
Hledání domova pro vyhynutím ohroženého ptáka takahe.
Které video je vaším favoritem?
Jaké je vaše nejoblíbenější video Air New Zealand? Komentujte v diskuzi pod článkem.
Pokud přiletíte na Nový Zéland na Vánoce, pravděpodobně zažijete kulturní šok. Vánoce u protinožců jsou totiž tak trochu naruby. Není to ale nic nepříjemného, ba naopak, je to unikátní. Asi vás ale zaskočí, že zde nezažijete klasickou vánoční náladu. Patrně vám bude chybět sníh, vůně cukroví, svařeného vína a v pozadí hrající pohádky. Vynahradíte si to však tím, že se vyhnete českému vánočnímu stresu a strávíte vánoční svátky na pláži za krásného letního počasí.
Novozélandské vánoční tradice
Vánoce na Novém Zélandu se hodně podobají Vánocům anglickým, ale v létě. Na jaké nejčastější zvyky se můžete těšit? Není jich málo a některé jsou velmi odlišné od těch, které znáte z domova.
Vánoční výzdoba se na Zélandu začíná objevovat na začátku prosince (ačkoli v supermarketech uvidíte vánoční výzdobu a uslyšíte vánoční muziku už od začátku listopadu). Velice populární je ozdobit dům i zvenčí v americkém stylu hromadou blikajících světýlek s různými vánočními motivy.
Osmnáct metrů vysoký Santa krášlí Queen Street v Aucklandu již od roku 1960
Franklin Road je jednou z nejznámějších vánočních ulic v Aucklandu, kde na vás dýchne pravá vánoční atmosféra. Od prvního prosince se promění v malé svítící Las Vegas a o víkendu ji navíc lemují skupinky zpívající Christmas carols (vánoční koledy).
Většina rodin má umělý stromeček, najdete ale i rodiny, které si pořizují živou jedličku či borovičku (ceny jsou 25 až 100 dolarů, i více). Koupit se dají ve specializovaných obchodech, kolem silnic či ve velkých zahradnictvích, kde dostanete pilku a stromeček si můžete sami uříznout.
Fantazii se meze nekladou aneb vánoční stromek vyrobený z recyklovaných palet
Novozélanďané věří na Santa Clause a o Ježíškovi tady nikdy v životě neslyšeli. Kroutí naopak nevěřícně hlavou a smějí se nám, jak může dárky nosit miminko.
Děti vkládají dopis pro Santa Clause do speciálních schránek novozélandské pošty, která se postará o to, aby každé dítě dostalo od Santy odpověď.
Santa Parades (přehlídky Santa Clause) jsou obvykle pořádané ve větších městech skupinami dobrovolníků, kteří předvádějí své alegorické vozy s vánoční tematikou. Jedna z největších přehlídek se koná každý rok koncem listopadu na Queen Street v Aucklandu.
24. prosince se děti připravují na příjezd Santa Clause, vyvěsí vánoční punčochy nad krb a ke stromečku se připraví něco malého na zub (pamatují i na Santa Clause a jeho smečku – nejčastěji chystají sušenky a mléko/pivo/likér pro Santu, mrkev pro jeho chlupatou posádku).
Dárky si otevírají ráno25. prosince. Tentýž den se sejde rodina na brunch (pozdní snídani) či oběd. Vánoční oběd se většinou skládá z pečené šunkynebo krocana, salátů a opečené zeleniny. Většina lidí k této tradici připojuje grilování na zahradě nebo na pláži. Většinou lidé původem z pacifických ostrovů nebo Maorové (původní obyvatelé NZ) ráno postaví zahradní stan nebo altán na pláži, sejde se tam celá rodina (i přes 20 členů) a celý den grilují, hodují, popíjejí a baví se.
[adrotate group=”7″]
Kolegové v práci, přátelé či početnější rodiny v širším kruhu si mezi sebou dávají dárky formou losování Secret Santa (tajný Santa). Dva až tři týdny před Vánocemi se jména všech účastníků dají do klobouku a každý si náhodně vylosuje jedno jméno. Dotyčný má pak za úkol koupit dárek pro vylosovanou osobu v domluvené hodnotě např. 10 až 50 dolarů (150 až 750 Kč) a dát ho pod stromeček tak, aby nebylo poznat, od koho je.
Před obědem se práskají vánoční crackers, trubičky z tvrdého vánočního papíru. To se o trubičku přetahují dva z každé strany, až práskne a větší část s překvapením zůstane jednomu v ruce – jedná se většinou o drobný dárek, papírovou korunu na hlavu a papírek s hádankou nebo vtipem, kterému se zasmějí.
Po obědě se nejčastěji podává tradiční novozélandský dort Pavlova (bílkový dort zdobený čerstvým ovocem). Australané považují tento dort za svůj, ovšem pravda je taková, že byl vytvořený novozélandským kuchařem v Austrálii na počest ruské baletky Anna Pavlova – proto připomíná baletní sukni (tutu). Velice oblíbené jsou také mince pies (koláčky plněné voňavou ovocnou směsí, původem z Anglie), které se dají sehnat ve všech pekárnách a supermarketech.
Maorské rodiny mají zvyky odlišné od těch evropských, Vánoce slaví formou vlastních duchovních obřadů. Připravují svůj tradiční pokrm hangi, který se pomocí rozpálených kamenů zakopaných do jámy spolu s jídlem v nádobách vaří pod zemí. Rodiny čítající i přes padesát členů se scházejí na posvátných místech zvaných marae (posvátná budova nebo komplex budov s vyřezávanými ornamenty), kde společně hodují.
26. prosince je tzv. Boxing Day – den, jehož název není odvozený od sportu, ale od slova box (krabička)… takže v překladu něco jako „krabičkový den“, který je známý především slevami všeho druhu. Pokud opravdu nutně nepotřebujete něco kupovat, raději se vyhněte frontám a užívejte krásného počasí venku.
Na rozdíl od českých rodin ty novozélandské netráví čas během Vánoc sledováním pohádek v televizi, ale jsou většinu času venku, na pláži, nebo grilují a surfují.
Vánoční počasí
V období novozélandských Vánoc se teploty pohybují mezi 18 a 28 °C. Záleží, kde se zrovna pohybujete: na Severním ostrově je celkově tepleji, na Jižním chladněji. Každopádně je to bonus oproti teplotám pod nebo okolo bodu mrazu v České republice.
Symbol Vánoc
Krásným ukazatelem toho, že se blíží Vánoce, je například rozkvetlý strom zvaný pohutukawa. Tento strom lemuje novozélandská pobřeží a právě v období Vánoc bývá obsypaný rudými květy.
Pohutukawa je symbolem Vánoc na Novém Zélandu
Státní svátky přes Vánoce a nový rok (public holidays)
25. prosince 2018 – Christmas Day,
26. prosince 2018 – Boxing Day,
1. ledna 2019 – New Year’s Day,
2. ledna 2019 – Day after New Year’s Day.
Pokud pracujete o státních svátcích, máte nárok na 1,5 násobek vaší denní mzdy plus tzv. day in lieu (alternativní den dovolené). 24. prosince není státní svátek a normálně se pracuje. Víc informací o státních svátcích najdete na stránkách New Zealand Government.
[adrotate group=”7″]
Druhé „Vánoce“ v zimě
Pokud jste milovníci Vánoc a dáváte přednost těm v zimě, budou se vám líbit Mid Winter Christmas (tzv. zimní pololetní Vánoce). Slaví se většinou v červenci, když je zima – a směrem na jih dokonce i sníh.
Být z České republiky a slavit Vánoce na Novém Zélandu má své výhody, protože je můžete
slavit jak v českém stylu 24. prosince s tradiční štědrovečerní večeří (až na toho kapra a sníh, samozřejmě),
tak v kiwi-anglickém stylu 25. prosince, kdy se nacpete grilovaným masem a šunkou a budete přitom celý den venku na sluníčku.
Rozdíly mezi ČR a NZ
České Vánoce
Novozélandské Vánoce
Věří na
Ježíška
Santa Clause
Roční období, počasí
Zima, teploty pod bodem mrazu
Léto, teploty 18–28 °C
Hlavní den
24. prosince (večer)
25. prosince (ráno)
Hlavní jídlo
Kapr a bramborový salát
Pečená šunka / krocan, grilování
Hlavní nápoj
Svařené víno, grog, punč
Vychlazené pivo a víno
Hlavní dezert
Vánočka, vánoční cukroví
Pavlova, mince pies, zmrzlina
Vánoční tradice
Lití olova, házení bačkorou, pouštění kapra
Příprava na Santa Clause, práskání vánočních crackers
Advent
Každou neděli se zapálí další svíčka na adventním věnci
Advent znají, ale mají ho spojený s čokoládovým adventním kalendářem
Stres
Vysoký
Minimální
Nejhranější vánoční písnička
Sliby se mají plnit o Vánocích (Janek Ledecký)
Půlnoční (Václav Neckář)
Happy Xmas (John Lennon)
All I Want For Christmas Is You (Mariah Carey)
Nejslavnější vánoční pohádky/filmy
Tři oříšky pro Popelku Anděl Páně Byl jednou jeden král S čerty nejsou žerty Dařbuján a Pandrhola Z pekla štěstí
The Grinch Elf Love Actually Home Alone Scrooged Miracle on 34th Street
O novozélandských Vánocích pro CZECHKiwis napsala Monika Lawson.
Monika je zakladatelkou CzAnglo Translations a spolu s manželem žije na Novém Zélandě přes 10 let. Vystudovala překladatelství a své zkušenosti s cizím jazykem sdílí na svých facebookových stránkách. Ráda vám pomůže s překlady pro Immigration NZ, NZQA, NZ Government, novozélandské univerzity a další organizace na Novém Zélandu.
Web využívá cookies pro svou správnou funkcionalitu, sledování návštěvnosti a chování uživatele, přizpůsobení obsahu a cílení reklamy na sociálních a reklamních sítích. Kliknutím na tlačítko „Rozumím“ souhlasíte s používáním cookies. Více informací
Web využívá cookies pro svou správnou funkcionalitu, sledování návštěvnosti a chování uživatele, přizpůsobení obsahu a cílení reklamy na sociálních a reklamních sítích. Níže můžete konkrétní kategorie cookies povolit nebo zakázat. Více informací
