Historie Nového Zélandu: Od prvního osídlení přes českou stopu až do současnosti

Když se řekne Nový Zéland, většina z nás si vybaví Pána prstenů, ovce nebo známou novozélandskou haku v podání ragbyového týmu All Blacks, která se stala celosvětovým hitem. Někteří lidé dokonce zaměňují tuto nádhernou zemi s Austrálií. Nový Zéland sice může působit dojmem zapadlého souostroví na konci světa, jeho historie je ale naprosto fascinující a je to národ velký duchem. 

Začtěte se do neuvěřitelné a mnohdy trnité cesty, kterou museli ujít nejen původní obyvatelé, ale také evropští přistěhovalci. Cestu, na jejímž konci se zrodila společnost, ve které vyšší dobro převažuje nad individuálními úspěchy a která je tak úzce spjatá se svou historií. Nemůžeme začít jinde než u počátků osidlování Aotearoa – země dlouhého bílého oblaku, jak ji viděli první osadníci z Polynésie.

Historie Nového Zélandu

První osídlení

Nástrahy

Nový Zéland se ve vodách Tichého oceánu vyvíjel zcela izolovaně a vlivem poměrně rychlého odtržení od prakontinentu Gondwany se zde vytvořil naprosto unikátní ekosystém. Díky absenci přirozených predátorů byly ostrovy obývané především nelétavými ptáky, jako byl například moa, na pobřežích se nacházely kolonie tuleňů a vodní toky překypovaly rybami. Ostrovy byly poseté hustými lesy se stromy kauri dorůstajícími výšky i přes 50 metrů.

Z tohoto pohledu se Nový Zéland jevil jako zelený ráj, který jen čekal na své objevení prvními lidmi. Ti tak učinili zhruba před 800 lety, přičemž museli překonat nejednu těžkost. Bouřlivé vody Tasmanova moře a neexistence Severky na jižní polokouli poměrně ztěžovaly navigaci při plavbě a také riziko odvrácení od pevniny směrem do širého nekonečného oceánu.

Proto je jisté, že první osadníci z oblasti východní Polynésie byli výbornými mořeplavci. Překonali všechny nástrahy „pouze“ v kánoích, což je z dnešního pohledu naprosto nepředstavitelné a fascinující zároveň. K tomu přičtěme fakt, že kánoe nesly kromě osadníků také rostliny vhodné k dalšímu pěstování, jež měly zajistit přežití posádky v nové zemi. Jednalo se například o sladké brambory zvané kūmara, které se později pěstovaly především v semitropických regionech Severního ostrova.

Nově příchozí osadníci přinesli i svou specifickou polynéskou mytologii, která se předávala ústně z generace na generaci a přetrvává už po staletí do dnešní doby.

Konec zeleného ráje

Postupem času se populace zvyšovala, což mělo za následek nejen rozdělení celé země do mnoha oblastí, ale také uspořádání společnosti do různých kmenových skupin obývajících tu či onu oblast. Pokud by si ale někdo myslel, že kmeny spolu soužily v míru, byl by na omylu.

Válčení mezi kmeny bylo na denním pořádku a svým způsobem bylo považované za kmenové dědictví. Většinu z nás by asi napadlo, že se válčilo především o půdu (je snazší zabrat něčí už vyčištěnou půdu, než si sám zkultivovat kus buše pomocí sekery), jenže takové spory byly spíše okrajové. Převážně docházelo k potyčkám z důvodu osobní pomsty či urážlivého gesta.

Se změnou společnosti musela nutně přijít i změna v tamním ekosystému, ke kterému nebyli první osadníci (Maoři) dvakrát citliví. Podařilo se jim vyhubit zmiňovaného ptáka moa a poměrně zdecimovat osady tuleňů na pobřežích. Rozlehlé pruhy lesů začaly být pomalu vypalované a stromy kauri využívané na stavbu kánoí, obydlí a jejich guma jako podpalový materiál.

Nový Zéland přestal být oním nedotčeným rájem. Tyto změny ale nebyly natolik drastické oproti těm, které měly nastat s příchodem prvních pakeha – bílých evropských, zejména však britských kolonizátorů.

Příchod Evropanů a vztahy s původními obyvateli

Vražedné setkání

První setkání mezi Maory a Evropany se odehrálo v roce 1642, kdy na severu Jižního ostrova přistál se svou posádkou nizozemský mořeplavec Abel Tasman. Nejednalo se zrovna o vřelé přijetí – Evropané byli sice Maory přivítaní troubením, avšak následnou evropskou odpověď si Maorové vyložili jako záminku k boji, což ve finále stálo život čtyři Evropany.

Z tohoto důvodu Abel Tasman zvedl kotvy a místo prvního kontaktu nazval Murderers Bay neboli Vražedná zátoka. Ještě stihl zemi pojmenovat podle nizozemské provincie Zeeland.

Za další znovuobjevení Nového Zélandu lze vděčit kapitánu Jamesi Cookovi, který obeplul oba novozélandské ostrovy v roce 1769. Cook prohlásil zemi za državu Velké Británie, což byla tradiční procedura britské koloniální „mašinerie“. Právě Cook je považovaný za toho, kdo otevřel brány Nového Zélandu pro další britské vstupy, čímž položil základy k postupnému ovládnutí země.

Mapa Nového Zélandu, jak ji v roce 1770 zakreslil James Cook. Překvapivá je přesnost mapy!

První evropské osady a nelehké soužití

První evropské osady ve 20. letech 19. století začaly vznikat v oblasti Bay of Islands na severu Severního ostrova, s čímž také přišly počáteční problémy a pnutí v soužití mezi místními Maory a přistěhovalci z Británie. Vztahy mezi oběma tábory tak nebyly vždy srdečné a mnohdy byly dosti krvavé.

I přesto postupem času vzniklo vzájemné partnerství. Maorové akceptovali přítomnost Evropanů za předpokladu, že byli neškodní, užiteční a prodávali Maorům žádané zboží (rozumějte zbraně). Pokud by tomu tak ale nebylo, kdykoli byli připravení tento evropský „zárodek“ bez milosti zničit.

Se založením britské trestanecké kolonie v Novém Jižním Walesu v Austrálii se Nový Zéland dostal do hledáčku britských obchodníků, kteří toužili po novozélandských zdrojích (dřevo, velryby, tuleni a zemědělské produkty). To přivedlo na Nový Zéland další skupiny Evropanů, jimiž byli nejprve velrybáři, následně obchodníci a misionáři.

Právě misionáři projevovali největší snahu zasahovat do maorské společnosti a usilovali o její změnu v duchu britského kolonialismu. Evropská populace tak postupem času rostla a v Británii už se o Novém Zélandu přestávalo smýšlet jako o „maorské“ zemi, kam přicházejí osadníci, ale jako o zemi osadníků, kde je potřeba zajistit prostor i pro Maory.

Je celkem logické, že už tak vratká rovnováha mezi oběma skupinami tím získala vážnější trhliny. Začalo opět docházet ke střetům a konfliktům, které se vedly hlavně o půdu a surovinové zdroje. Britští osadníci začali požadovat významnější zásah a záštitu britské vlády, což mělo ochránit jejich zájmy a nastolit takové soužití, které by bylo vzájemně výhodné jak pro Brity, tak pro Maory.

Proto byl na Nový Zéland vyslaný v roce 1833 britský koloniální správce James Busby, aby spory řešil. Jeho pravomoci ale byly velmi limitované. Nemohl v podstatě nic, nesměl povolat vojenský zásah, neměl oprávnění na tomto nezávislém území nastolit jakýkoli řád a působil v podstatě pouze v roli mediátora sporů.

Treaty of Waitangi

Bylo by ovšem chybou domnívat se, že jeho aktivita byla zcela zbytečná. James Busby měl zemi postupně připravit na přechod pod britskou správu. Prvním krokem této snahy bylo zvolení maorské vlajky maorskými náčelníky a následně (v roce 1835) podpis Deklarace nezávislosti. Tento dokument však v podstatě nic neznamenal a rozhodně nenahrazoval na Novém Zélandu efektivní vládu.

Nadále docházelo k různým šarvátkám, což spolu s nekontrolovatelnými nákupy půdy a obchodními zájmy všelijakých kolonizačních skupin přimělo Colonial Office (britský Koloniální úřad) jednat. Bylo potřeba Nový Zéland dostat pod britskou správu, tím pádem převést suverenitu Nového Zélandu na Británii – a to se souhlasem Maorů.

K tomu došlo podepsáním Smlouvy z Waitangi (Treaty of Waitangi) 6. února 1840, která je dodnes součástí novozélandského práva. V podstatě se jedná o zakládající dokument Nového Zélandu. Maorové se vzdali své suverenity ve prospěch Velké Británie, na oplátku jim bylo garantované vlastnictví půdy a získali stejná práva jako občané Velké Británie.

Waitangi Treaty Grounds

Platnost této smlouvy je dodnes předmětem sporů a pochybností. Především kvůli jejímu nepřesnému překladu z angličtiny do maorštiny, který trval jeden den, přičemž anglická verze se od té maorské poměrně liší. Dalším důvodem je, že s podpisem smlouvy souhlasili především náčelníci kmenů ze Severního ostrova. K některým kmenům na Jižním ostrově se tato událost sotva donesla.

I přesto, že nové uspořádání vypadalo idylicky, začali Maoři svého unáhleného podpisu smlouvy litovat – hlavně proto, že se do země hrnulo velké množství dalších evropských osadníků, kteří od nich chtěli kupovat půdu. Maoři podcenili množství imigrantů, kteří přibydou na Zélandu, a některé maorské kmeny se daly na odboj, což vedlo k válkám mezi maorskými kmeny a „pakeha“ (evropskými přistěhovalci) v letech 1845–1872. Některé kmeny se však přidaly na stranu Evropanů, kteří měli válečnou přesilu. Vzpoury ze strany Maorů tak byly dosti krvavě potlačené.

Novozélandská vláda se pokusila ukonejšit pocity frustrace Maorů mj. tím, že jim roku 1867 přidělila čtyři křesla v parlamentu. Pocit křivdy si však někteří Maorové nesou dodnes.

Světové války

Hospodářství i populace Nového Zélandu vzkvétaly. Rozvoj ale zabrzdila první světová válka, které se Nový Zéland velmi aktivně zúčastnil na straně Dohody a zaplatil vysokou daň: ve válce, kam narukovalo 100 000 Novozélanďanů, byl zabit nebo zraněn každý třetí mužský obyvatel Nového Zélandu ve věku 20–40 let. K nejslavnějším bitvám novozélandské armády patřila bitva o Gallipoli (1915–1916).

Válečné ztráty se tehdy dotkly prakticky každé novozélandské rodiny. Nový Zéland každoročně vzpomíná na účastníky válek během Anzac Day, který připadá na 25. dubna, den výročí vylodění vojsk v Gallipoli.

ANZAC Day
Květy vlčího máku jsou symbolem ANZAC Day, vzpomínky na Novozélanďany a Australany, kteří se z války domů nevrátili.

Během druhé světové války Nový Zéland znovu vyslal na bojiště 120 000 vojáků po boku Británie. Ztráty byly znovu enormní. Měl nejvíce mrtvých a zraněných na počet obyvatel ze všech bojujících států. Zároveň se – na rozdíl od první světové války – ocitlo v bezprostředním ohrožení i území Nového Zélandu, když začala hrozit invaze Japonců. Po celou dobu války střežilo novozélandské území americké námořnictvo, což založilo tradici velmi úzkých vazeb se Spojenými státy.

Česká stopa na Novém Zélandu

Ze Stodu až na konec světa

Mezi nově příchozími evropskými přistěhovalci byli i osadníci z tehdejšího Rakousko-Uherska, konkrétně se jednalo o malou skupinu německy mluvících Čechů ze Stodu kousek od Plzně. Důvodem jejich emigrace bylo náboženské pnutí v zemi, chudoba a nedostatek cenově dostupné půdy.

Zároveň novozélandská vláda lákala evropské osadníky příslibem 16 hektarů úrodné půdy, které získal každý nově příchozí dospělý. O této příležitosti se osadníci dozvěděli z dopisů od Martina Krippnera, který již žil na Novém Zélandu.

Většina z nich na cestu vynaložila své veškeré úspory, popřípadě si vypůjčili, a v roce 1863 opustili svou rodnou zemi nadobro. Je naprosto obdivuhodné, co tato malá skupina 83 osadníků dokázala. Vyměnili vše, na čem celý život pracovali, za vidinu lepšího života v relativně neznámé zemi na druhém konci světa.

Po strastiplné cestě, kdy posádku sužovala mořská nemoc, nedostatek jídla, vody a primitivní sanitární zařízení, je čekal další šok. Půda, o které tolik snili, se nacházela hluboko ve vnitrozemí a byla velmi hustě zalesněná.

Naštěstí osadníkům pomohl náčelník tamního maorského kmene Te Hamara, který českou osadu Puhoi pravidelně navštěvoval a přinášel dostatečné zásoby jídla. Také osadníky naučil lovit, rybařit, pěstovat místní plodiny a stavět domy. Jen díky jeho pomoci se osadníkům podařilo zajistit přežití. Jejich příběh ilustrovala výstava, která se odehrála v plzeňském DEPO2015 v roce 2015 a nesla název Dobrodruzi.

Puhoi se dodnes hlásí ke svému českému původu a snaží se ve městě udržovat českou kulturu.

Puhoi
Puhoi
Foto: Tomáš Čapek

Český malíř novozélandských Maorů

Další nesmazatelnou českou stopu zanechal na Novém Zélandu Gottfried (Bohumir) Lindauer. Narodil se v Plzni a na Nový Zéland emigroval v roce 1874. Proslavil se svými portréty Maorů, které jsou na Novém Zélandu považované za součást národního dědictví.

Jeho dílo je zde shromážděné do dvou velkých sbírek, na které se můžete podívat v Auckland Art Gallery a v národním muzeu Te Papa ve Wellingtonu. Plzeň uspořádala svému rodákovi retrospektivní výstavu v roce 2015 v rámci projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015.

Nový Zéland v centru světového dění

Volební právo ženám

Zdá se to až neuvěřitelné, ale pouhých 53 let po podepsání Smlouvy z Waitangi získaly ženy na Novém Zélandu v roce 1893 jako první na světě právo volit v parlamentních volbách. Abychom pochopili, o jak významný krok se jedná, musíme si uvědomit fakt, že například ženy v Evropě získaly toto právo až po první světové válce a ve Spojených státech až v roce 1920.

Novozélandské ženy za tento nebývalý úspěch vděčily místním bojovnicím za ženská politická práva, tedy sufražetkám, vedeným Kate Sheppard, která rozeběhla masivní petiční kampaň v letech 1891–1893. Snaha sufražetek je velmi fascinující, protože se jim podařilo za krátkou dobu přesvědčit poměrně mladou novozélandskou společnost, kde se přijímalo tradiční rozdělení rolí ve společnosti.

Ženy se staraly zejména o domácnost a rodinu, přičemž veřejný a politický prostor byl vymezený pouze mužům. Podepsáním nového volebního zákona guvernérem Nového Zélandu Lordem Glasgowem přechází v platnost a zaručuje všem ženám nad 21 let včetně žen maorského původu volební právo.

Bezjaderná zóna

Nejednalo se však o jediný případ, kdy Nový Zéland vzbudil pozornost světa. Když premiér David Lange v roce 1984 podepsal dohodu o bezjaderné zóně na Novém Zélandu, zakázal tím přístup všech lodí nesoucích jaderný náklad do svých vod a přístavů. To ovlivnilo hlavně USA a Francii, které se vůči tomuto kroku vymezovaly. Nový Zéland se tak pustil do pomyslného boje s goliášem, kterého představovaly USA.

Pro USA byl novozélandský postoj nepochopitelný a nadále prosazovaly svou dlouhodobou politiku „nepotvrzování ani nepopírání“, zda jejich lodě nesou jaderný náklad. Také hrozily sankcemi a přerušením vojenských vazeb, dokonce i vyloučením Nového Zélandu z aliance ANZUS (mezinárodní vojenská dohoda Austrálie, Nového Zélandu a USA), k čemuž v roce 1985 skutečně došlo.

Nešlo zde o pouhý politický výstřelek a Nový Zéland tento postoj nezaujal bez příčiny. Předcházel tomu bombový útok na vlajkovou loď Greenpeace Rainbow Warrior kotvící tou dobou v Aucklandu plus časté novozélandské protesty proti francouzským jaderným testům v Tichomoří. To vedlo tamní společnost k vytvoření masivní petiční kampaně, kterou mnozí připodobňují její důležitostí ke kampani sufražetek.

Vláda Nového Zélandu vyslyšela názor lidu a nepodlehla tlaku vojenského giganta USA. Zároveň se Nový Zéland vymezil jako nezávislá země, která má svůj názor a stojí na straně svých občanů.

Současné vztahy mezi Maory a Novozélanďany

Nový Zéland jako vzor

Nový Zéland je považovaný za vzor v mnoha oblastech. Jednou z nich je soužití maorské populace a potomků evropských přistěhovalců bílé pleti. Původním obyvatelům ostrovů se naštěstí vyhnul osud, který stihl Aborigince v Austrálii nebo Indiány v Severní Americe, a nezůstali tak na okraji společenského života. Naopak se na něm aktivně podílí. Maoři zastupují všechny možné pozice přes celé společenské spektrum od právníků přes lékaře a učitele až po poslance. V současné době se obě kultury navzájem ovlivňují a výjimkou nejsou ani sňatky mezi Maory a „pakeha“.

Te Puia, Rotorua
Foto: Fraser Clements

Může to znít idylicky, ale realita nebyla vždy tak růžová. Díky převaze Evropanů se Maoři dostali do defenzivy a následné snahy o jejich integraci do nové společnosti vedly k rozpadu a narušení tradičního maorského způsobu života. Spousta mladých Maorů začala odcházet za prací do velkých měst jako Auckland nebo Wellington, na venkově tak nezbývalo mnoho těch, kteří by udržovali maorské tradice a zvyky. Tuto situaci ve své knize povídek Pounamu Pounamu zobrazuje i věhlasný novozélandský spisovatel Witi Ihimaera.

Problémy Maorů ve městech

Maorové žijící ve městech, odtržení od svých rodin a tradičního způsobu života, čelili mnoha nesnázím. Zaprvé nemohli sehnat adekvátní ubytování – kvůli obavám vlastníků nemovitostí z řetězové migrace a přeplněnosti domů.

Další svízel byl postupný zánik maorštiny. V městských školách se vyučovala pouze angličtina a s maorštinou se jednoduše ve školních osnovách nepočítalo. To vedlo k tomu, že v roce 1980 bylo méně než 20 % Maorů považovaných za rodilé mluvčí. Napětí mezi Maory a bílými obyvateli ještě prohloubily maorské požadavky na kompenzace nespravedlností a nároků na půdu plynoucích z roku 1840.

Vztahy mezi Maory a bělochy se tak staly palčivou politickou a společenskou otázkou, kterou bylo potřeba vyřešit. Jako první pověstná vlaštovka se jeví schválení Treaty of Waitangi Act 1975, který Maorům přiznává nárok na půdu z roku 1840. Nastal zdlouhavý proces vracení půdy, který sám o sobě nešel tak hladce. Často byl poznamenaný protesty těch Maorů, kteří požadovali radikálnější řešení, nebo dokonce nezávislost kmenů. Historicky největšího odškodnění se dostalo kmeni Tainui, který v roce 1995 získal jako kompenzaci 170 milionů NZD a přes 15 000 hektarů zestátněné půdy.

Sociální problémy a jedinečná identita

Maoři a „pakeha“ (obyvatelé bílé pleti) se spolu postupem času naučili žít – i přesto, že tu a tam je ve společnosti cítit pachuť nespravedlnosti, ať už ze strany původních obyvatel, nebo naopak ze strany přistěhovalců.

I přes všechny sociální problémy se ale současná vláda snaží o bikulturní, respektive multikulturní přístup, kde vedle sebe budou pracovat a žít obě etnika a budou mít možnost vracet se ke svým kořenům a pečovat o svou jedinečnou identitu. Toto je vyobrazené i ve státním znaku Nového Zélandu, kde je žena reprezentující evropské dědictví a naproti ní maorský válečník představující zase to maorské. Téměř zapomenutá maorština se opět vyučuje ve školách.

Novozélanďané a jejich přínosy lidstvu

Sir Edmund Hillary

I přes relativně nízký počet obyvatel (4,8 milionu) se Nový Zéland může pyšnit celosvětově známými osobnostmi, které svým přínosem obohatily lidstvo. Začněme osobností, kterou sami Novozélanďané vnímají jako nejpopulárnější. Je to Sir Edmund Hillary, který zdobí pětidolarovou bankovku.

Jeho jméno je známé snad všem, kteří se kdy setkali se zeměpisem na základní škole. Právě E. Hillary stanul v roce 1953 na samotném vrcholku světa Mt. Everest jako první muž na Zemi spolu s šerpou Tenzingem Norgayem. E. Hillary měl duši dobrodruha, když například podnikl výpravu na jižní pól, kde vedl novozélandskou odnož expedice Commonwealth Trans-Antarctic Expedition mezi lety 1955–58.

Zde dosáhl jižního pólu jako první člověk po nešťastné expedici Roberta Falcona Scotta, jenž zahynul při cestě zpět v roce 1912. Hillary ale nebyl jen dobrodruhem a horolezcem, byl také velkým filantropem a díky jeho nadaci se podařilo poblíž Mt. Everestu vybudovat několik škol, dvě nemocnice, opravit kláštery a mnoho dalšího.

Sir Ernest Rutherford

Dalším neméně známou osobností je Sir Ernest Rutherford. Rodák z Nelsonu, který byl fyzikem přednášejícím na předních světových univerzitách (například i na té v Cambridgi). Rutherford jako první na světě identifikoval strukturu atomu a byl schopný atom úspěšně „rozdělit“.

Je také považovaný za zakladatele jaderné fyziky a díky přínosům vědě byl v roce 1908 oceněný Nobelovou cenou za chemii za výzkum rozpadu prvků a chemii radioaktivních látek. Jeho podobiznu najdeme na stodolarové bankovce.

Dame Kiri Te Kanawa

Novozélanďané se neztratili ani ve světě vážné hudby, protože jednou z nejvýznamnějších světových sopranistek je Dame Kiri Te Kanawa. Zpěvačka maorského původu debutovala v Královské opeře Covent Garden v roce 1971. Jedním z nejdůležitějších bodů její kariéry bylo vystoupení na svatbě prince Charlese a lady Diany v roce 1981 před celosvětovým 750milionovým publikem.

Peter Jackson

Neexistuje pravděpodobně nikdo, kdo by neznal novozélandský přínos světové kinematografii, a proto se i zde musí nevyhnutelně objevit jméno Petera Jacksona. Toho všichni znají jako režiséra oscarových filmů Pán prstenů a Hobbit, ve kterých ožívá svět Středozemě z pera J. R. R. Tolkiena. Jackson svým přínosem otevřel Nový Zéland filmovému průmyslu a také turismu.

Spousty turistů sem přilétají právě proto, aby zavítali na místa, kde se kultovní trilogie natáčely. Takovým příkladem je město Matamata, které se označuje za domov Kraje“ (The Shire) a kam do známého Hobitína ročně zavítají tisíce návštěvníků.

Přeneste se do Hobitína s naším podrobným průvodcem Hobitín – kouzelná vesnička z Pána prstenů.

Hobbiton
Foto: Hobbiton Movie Set.

All Blacks

Představovat celosvětově nejúspěšnější a téměř neporazitelný ragbyový tým světa – novozélandské All Blacks – snad ani není nutné. Jejich jméno je známé nejen fanouškům, ale i těm, kterým ragby nic neříká. Není se čemu divit a All Blacks za tuto patřičnou slávu vděčí svým úspěchům.

Vyjmenovávat bilance jejich vítězství je asi zbytečné. Důležité ale je, že v roce 2015 se jim jako prvnímu ragbyovému týmu na světě podařilo třikrát zvítězit ve Světovém poháru. K jejich popularitě neodmyslitelně patří i ikonický tanec haka.

Tanec Haka
Foto: James Heremaia

Nový Zéland a Commonwealth

Loajální přítel Británie

Nový Zéland byl od roku 1840 britskou kolonií a vůči své „mateřské“ zemi byl vždy velice loajální. Často zde byly britské zájmy hájené mnohem víc než v samotné Británii. Jako důkaz může posloužit fakt, že Nový Zéland vyslal svůj největší vojenský kontingent na pomoc Británii v době búrských válek mezi lety 18991902. Stejně tak to dokazuje i zastoupení Nového Zélandu v obou světových válkách po boku Británie.

Díky svým vazbám na Británii získal Nový Zéland v roce 1907 statut dominia a má tak právo na svou vlastní samosprávu. Nezávislost Nového Zélandu v rámci Britského společenství byla o pár let později ještě potvrzená Westminsterským statutem v roce 1931, který trvá dodnes. Hlavou státu je – byť jen symbolicky – britská královna. Vláda na Novém Zélandu oficiálně schválila tento statut až po šestnácti letech v roce 1947. Vzbuzovalo to dojem, že se novozélandská vláda zdráhá převzít opratě odpovědnosti a nezávislosti.

Zrada „mateřské“ země

Už když byl Zéland britskou kolonií, směřovala většina jeho exportu právě do Británie, čímž se Nový Zéland stal hlavní britskou zásobárnou masa, vlny a mléka. O to větší šok byl proto vstup Velké Británie, onoho vzoru novozélandské společnosti, do EHS v roce 1973.

Tímto krokem jako by Británie hodila svého nejvěrnějšího přítele přes palubu. Británie totiž musela přijmout obchodní opatření a cla zaměřená na dovoz produktů nejen z Nového Zélandu, ale i z ostatních zemí Commonwealthu.

To Nový Zéland ovlivnilo v oblasti hospodářství i ve sféře zahraniční politiky země a postupně se vymaňoval z britské tradice. Na poli zahraniční a bezpečnostní politiky se začal Nový Zéland orientovat na USA a Austrálii. Dokonce došlo i k debatě o novém ústavním uspořádání země, čímž už by Zéland neměl žádné vazby na Británii.

Tendence úplně se oprostit od vlivu Británie byly na pořadu dne i relativně nedávno – během referenda ohledně změny novozélandské vlajky, které probíhalo v letech 2015 a 2016. Většina Novozélanďanů se ale nakonec vyjádřila pro současný vzhled vlajky – tzv. Union Jack, který odkazuje k vazbám na Británii.

Nový Zéland a Commonwealth dnes

Pokud si tedy klademe otázku, nakolik je pro Nový Zéland v současnosti Commonwealth důležitý, můžeme říct, že i přes všechno ostatní stále hraje klíčovou roli. V době, kdy se Británie chystá na brexit, to vypadá, že se vše vrátí do starých kolejí. Nový Zéland v čele se svojí premiérkou Jacindou Ardern totiž postupně chystá dohody o volném obchodu s Británií.

Dalším důvodem je fakt, že tento malý ostrovní stát jednoduše potřebuje fungující mezinárodní platformu. Zde díky svým společným principům, historii, přátelství, jazyku, tradicím a konsenzu může čelit novodobým hrozbám, jako jsou kybernetické útoky, dezinformační kampaně atd. 

Nový Zéland ušel dlouhou cestu, na které se vymanil z dlouholetého britského vlivu, a stal se naprosto nezávislý. Z mé zkušenosti mají Novozélanďané k Británii stále velmi blízko. Měla jsem možnost vidět poslední návštěvu prince Williama a vévodkyně Kate na Novém Zélandu v roce 2014 a náladu v zemi bych jednoduše popsala jako „královské šílenství“ v nejpozitivnějším smyslu slova.

Pár slov závěrem

Nový Zéland je naprosto úžasná země, jedinečná svou přírodou, bohatá historií a rozmanitá multikulturní společností. Není proto divu, že v poslední době je turisticky hojně navštěvovaná a mnoho lidí zde našlo svůj nový domov. Je však potřeba respektovat a chránit jeho výjimečnost, aby i nadále zůstal zachovaný jeho přirozený a ničím nezkažený půvab. To je také důvod, proč Novozélanďané dbají na své dějiny a jsou hrdí na historický vývoj, kterým jejich země prošla.

Autorkou článku je Alena Šedivcová, který na Nový Zéland odjela s přítelem před 5 lety. První půlrok wwoofovali (dobrovolnictví na farmách s udržitelným zemědělstvím) na Severním ostrově. Díky tomu se seznámili s úžasnými lidmi, kteří jim později nabídli ubytování a práci. Nový Zéland je pro ni srdeční záležitostí. Zbožňuje novozélandskou přírodu, mentalitu a historii. Díky psaní článku pro CZECHKiwis.cz si zakládá svůj vlastní blog, kde vás seznámí se vším, co na Zélandu prožila.

SEZNAM ZDROJŮ

Knihy

  • Bennett Joe. A Land of Two Halves: An Accidental Tour of New Zealand. London. Scribner. 2005. Str. 313.
  • Harper L., Mudd T. a Whitfield P. Turistický průvodce Nový Zéland. Brno: Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2009. Str. 6–10.
  • Sinclair Keith a kol. Dějiny Nového Zélandu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. Str. 358.
  • Ženíšek M., Šanc D. a kol. Commonwealth politické systémy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s. r. o., 2007. Str. 61–98.

Elektronické zdroje

  • ABC. New Zealand set to mark anti-nuclear victory over the United States. [online]. 16. 9. 2018. Dostupné z: http://www.abc.net.au/news/2016-08-13/new-zealand-celebrates-anti-nuclear-victory-over-united-states/7731644
  • Aktuálně.cz. New Zealander explores west Bohemian roots. [online]. 10. 9. 2018. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/new-zealander-explores-west-bohemian-roots/r~i:article:639635/?redirected=1536566464
  • Česká televize. Poprvé šly ženy k volbám na Novém Zélandu, až potom v USA. [online]. 12. 9. 2018. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1321124-poprve-sly-zeny-k-volbam-na-novem-zelandu-az-potom-v-usa
  • Department of Conservation. Kauri. [online]. 8. 9. 2018. Dostupné z: https://www.doc.govt.nz/nature/native-plants/kauri/
  • New Zealand History. Women and the vote. [online]. 12. 9. 2018. Dostupné z: https://nzhistory.govt.nz/politics/womens-suffrage
  • New Zealand History. NZ Race Relations. [online]. 16. 9. 2018. Dostupné z: https://nzhistory.govt.nz/classroom/nz-race-relations/effects-of-second-world-war
  • New Zealand Rugby. All Blacks. [online]. 22. 9. 2018. Dostupné z: http://www.nzrugby.co.nz/what-we-do/all-blacks
  • PuhoiNZ. Puhoi. [online]. 10. 9. 2018. Dostupné z: https://puhoinz.com/
  • Stuff Politics. Is the British Commonwealth still even relevant to New Zealand? [online]. 22. 9. 2018. Dostupné z: https://www.stuff.co.nz/national/politics/103258693/is-the-british-commonwealth-still-even-relevant-to-new-zealand
  • The Guardian. New Zealand flag vote – as it happened. [online]. 22. 9. 2018. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/live/2016/mar/24/new-zealand-flag-vote-historic-flag-change-decision-to-be-announced-live
  • The Guardian. The surprising history of the haka: it’s not just the All Blacks’ war dance – video. [online]. 22. 9. 2018. Dostupné z: https://www.theguardian.com/sport/video/2015/sep/11/history-haka-all-blacks-new-zealand-rugby-video
  • Vegetables.co.nz. Kumara (sweet potato) has a long history of cultivation in New Zealand. [online] 8. 9. 2018 Dostupné z: https://www.vegetables.co.nz/vegetables-a-z/kumara/
  • Whakamiharo Lindauer online Auckland Art Gallery Toi a Tamaki. The Artist Gottfried Lindauer. [online]. 10. 9. 2018. Dostupné z: http://www.lindaueronline.co.nz/artist/the-artist-gottfried-lindauer
  • Západočeská galerie v Plzni. Gottfried Lindauer (1839–1926). Plzeňský malíř novozélandských Maorů. [online]. 10. 9. 2018. Dostupné z: http://www.zpc-galerie.cz/cs/gottfried-lindauer-1839-1926-plzensky-malir-novozelandskych-maoru-250
  • 100% Pure New Zealand. Ten famous New Zealanders you should know about. [online]. 18. 9. 2018. Dostupné z: https://media.newzealand.com/en/story-ideas/ten-famous-new-zealanders-you-should-know-about/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *